Článek
Cítím na zádech pohledy desítek očí, i když vím, že si mě pravděpodobně nikdo nevšímá. Každý úder do klávesnice je příliš hlasitý. Každý doušek kávy je příliš srkavý. Každý můj pohyb je posuzován neviditelnou porotou, která jen čeká na mé selhání.
A to přichází. Šéf se zastaví u mého stolu. „Eliško, v tom reportu pro klienta máte překlep. Tady,“ ukáže prstem na monitor. Srdce mi spadne do žaludku a v hlavě se mi rozezní siréna: „Je konec. Nenávidí mě. Zkazila jsem to. Teď mě vyhodí.“ Okamžitě spustím vodopád omluv. „Ježíšmarja, pane vedoucí, to je strašné, moc se omlouvám, hned to opravím, nevím, jak se mi to mohlo stát, opravdu se za to stydím.“ On jen mávne rukou, že je to drobnost, ale já už jsem v panickém režimu. Zbytek dne budu ten e-mail kontrolovat ještě desetkrát.
O hodinu později se zaseknu na složitém úkolu. Vím, že kolega Pavel vedle mě by to měl za pět minut hotové. Stačilo by se otočit a říct: „Hele, Pavle, neporadil bys mi s tímhle?“ Ale ta představa je paralyzující. Požádat o pomoc znamená přiznat slabost. Znamená to být na obtíž. A já nesmím být na obtíž. Takže mlčím a další dvě hodiny se trápím sama, zatímco úzkost ve mně roste do obludných rozměrů.
Kolem oběda ke mně přijde kolegyně. „Eli, jsi v pohodě? Vypadáš nějak přešle.“ Cuknu sebou. Vidí mi to na očích. Vidí tu hrůzu. Okamžitě nasadím svou nejlepší masku. Zářivý úsměv. „Ale kdepak, v nejlepším pořádku! Jen jsem dneska nějak špatně spala, znáš to.“ Je to lež. Spala jsem dobře. Ale pravda – to, že mám pocit, že se každou chvíli zhroutím – je nepřijatelná. Pravda by mohla někoho obtěžovat.
Odpoledne mě dorazí další kolegyně. „Eliško, prosím tě, nezlob se, musím dneska dřív pro malou do školky, nevzala bys za mě tuhle tabulku? Zítra ti to oplatím.“ Můj vlastní stůl přetéká prací a vím, že jestli to vezmu, budu tu do osmi. Celé moje tělo křičí „NE!“, ale z mých úst vyjde jen poslušné: „Jasně, v pohodě, hoď mi to sem. Ráda pomůžu.“ Nenávidím se za to.
Když konečně v sedm večer vypnu počítač, jsem na kost vyčerpaná. Ne z práce. Z toho divadla. V tramvaji mi volá přítel. Zní vesele, navrhuje, že bychom mohli zajít na večeři. A moje první myšlenka není radost. Je to podezření. Proč má tak dobrou náladu? Určitě se něco stalo. Určitě mě chce opustit a tohle je jen ticho před bouří. Nedokážu přijmout ani prostý projev náklonnosti, protože nevěřím, že by mohl být skutečný.
Doma za sebou zavřu dveře a konečně se můžu nadechnout. Sundám si masku a s ní i celý ten těžký kostým. Jsem jen já. Unavená, vyděšená. Otevřu svůj deník, jediný prostor na světě, kde nemusím lhát.
Píšu. Píšu o tom, jaké to je, vyrůst po emočním zanedbávání. Je to jako být neustále ve zkušebním období. Jako by láska a přijetí byly podmíněné bezchybným výkonem. Je to život v neustálém strachu, s pocitem, že si nezasloužíte pomoc, že vaše pocity jsou na obtíž a že jediný způsob, jak přežít, je být dokonalý, tichý a neviditelný. A já už takhle nechci žít. To psaní je můj první pokus říct „ne“. První krok z jeviště do reality. A je to děsivé. Ale je to moje.
Poznáváte se v tomto příběhu? Cítíte se také jako herec ve svém vlastním životě? Podělte se o své zkušenosti na pribehy.kral@seznam.cz. Konfrontace s naší minulostí je prvním krokem k uzdravení.
