Článek
S manželem Martinem jsme spolu od mých osmnácti let. Před rokem se nám narodil náš první syn Matyáš a já byla nejšťastnější na světě. Jenže teď, o rok později, se naše štěstí rozpadá pod tíhou podezření a předsudků.
Problém je v tom, jak náš syn vypadá. Já i Martin jsme oba světlé typy. On i celá jeho rodina, která má kořeny v Srbsku, jsou bledí jako stěna. Já jsem také světlá, ale můj původ je složitější. Můj dědeček byl Kubánec, který v 70. letech přijel do Československa studovat medicínu.
Když se Matyáš narodil, vypadal přesně jako my. Ale jak rostl, jeho kůže začala postupně tmavnout. Teď je mu rok a má krásnou, snědou pleť. A právě to je ten problém.
Nejdřív jsem si všímala jen ošklivých pohledů. Cizí lidé na hřišti, prodavačky v obchodě, dokonce i někteří naši příbuzní. Když nás viděli všechny tři pohromadě, nedokázali skrýt své zmatení a podezření.
Pak ale začala slovní obvinění. Pár mých takzvaných kamarádek mi mezi čtyřma očima řeklo, že „vědí“, že Martin není Matyášův skutečný otec, a drze se mě ptaly, s kým jsem ho tedy měla.
Martin mi se slzami v očích přiznal, že jeho příbuzní a kamarádi na něj tlačí. Neustále se ho ptají, jestli si je jistý, že je to jeho dítě. Jestli by si neměl udělat testy otcovství.
Největší ránu mi ale zasadila moje vlastní máma. Když jsem u ní byla na návštěvě, vzala si mě stranou a zeptala se: „Evi, buď ke mně upřímná. Jsi si jistá, že ses tehdy nezapomněla s tím Davidem?“
David byl můj přítel na střední škole. Černoch, který u nás byl na výměnném pobytu. Nebyla jsem s ním v kontaktu už roky. Ale moje máma si ho okamžitě vybavila, protože v její hlavě je jediným vysvětlením pro tmavší pleť mého syna moje nevěra s mužem černé pleti.
Jsem z toho naprosto v šoku a neskutečně zraněná. Nikdy jsem Martina nepodvedla, ani v myšlenkách ne. Připadám si, jako by mi všichni, kterým jsem věřila, vrazili nůž do zad. Označkovali mě jako podvodnici a nevěrnici jen na základě barvy pleti mého dítěte.
Ignorují fakt, že genetika je složitá a že se v naší rodině mohou projevit geny mého kubánského dědečka. Ignorují i to, že Matyáš má naprosto stejné rysy v obličeji jako Martin. Vidí jen barvu a dělají si své vlastní, ošklivé závěry.
Martin je zatím úžasný. Stojí při mně a opakuje mi, že ví, že Matyáš je jeho syn. Že mi věří.
Ale já vidím, jak ho ty řeči ničí. Vidím ten tlak, pod kterým je. A mám strach. Mám hrozný strach, že jednoho dne tomu tlaku podlehne i on. Že semínko pochybností, které do něj všichni kolem zasévají, nakonec vyklíčí.
Nevím, co mám dělat. Mohla bych nechat udělat testy otcovství a všem zamávat výsledky před obličejem. Ale nepřipustila bych tím vlastně, že měli důvod pochybovat? Nepotvrdila bych jim, že se stalo něco, co bylo potřeba prověřit?
Připadám si v pasti. Ať udělám cokoliv, budu za tu špatnou.
Setkali jste se s předsudky a nedůvěrou ve vlastní rodině? Jak jste se bránili proti nespravedlivým obviněním? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
