Článek
Můj přítel Marek má partu kamarádů, se kterými se zná od základky. Jsme spolu sedm měsíců. Jeden z jeho nejlepších kamarádů se tento víkend žení.
Před pár týdny mi Marek řekl, že napsal jeho snoubence Kláře. Prý jí chtěl pogratulovat a přivítat ji do party. Řekl něco ve stylu: „Když je on jako můj brácha, ona je teď jako moje ségra.“
V tu chvíli mi to nepřišlo nijak divné. Ale včera v noci za mnou přišel s výrazem, jako by se chtěl k něčemu přiznat.
„Zlato, musím ti něco říct. Píšu si s ní každý den,“ řekl a pokračoval, že si píšou jen o drbech a různých blbostech. Ten tón, jakým to řekl, byl ale zvláštní. Skoro provinilý.
Zareagovala jsem neutrálně. „Je zajímavé, že si takhle píšete s partnerkami ostatních kluků z party,“ řekla jsem klidným hlasem.
A on vybuchl. „Jak to myslíš, ZAJÍMAVÉ?!“ začal na mě křičet a obvinil mě, že jsem paranoidní a že žárlím.
Snažila jsem se ho uklidnit. „Nech mě to doříct, jsem v pohodě s tím, že si s ní píšeš, klidně si s ní piš, jak chceš.“ Ale jeho nálada byla dál pod psa.
Nebyla jsem podezřívavá. Ale teď začínám být. Tohle není poprvé, co se řeší, že si s nějakou holkou píše až moc často. Chci mu věřit, ale jeho chování mi nahání hrůzu.
Aby toho nebylo málo, zeptal se mě, jestli by mi vadilo, kdyby si moji kamarádi psali s ním. Řekla jsem mu, že by mi to příjemné nebylo. Naštval se a snažil se mě přesvědčit, že se mýlím a jsem staromódní. Přišlo mi to bizarní, protože mé kamarády ani nezná.
Teď tu sedím a nevím, co si mám myslet. Jsem přecitlivělá, nebo mi můj instinkt správně říká, že tady něco smrdí?
Kde leží hranice mezi přátelstvím a nevěrou ve vašem vztahu? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy jsou ty největší červené vlajky skryté v maličkostech.
