Článek
Jmenuju se Eva, je mi šestadvacet a mým velkým koníčkem je genealogie. Trávím hodiny procházením matrik a sestavováním našeho rodokmenu.
Včera jsem si volala s rodiči. Táta se mě ptal, jak mi jde pátrání, a zmínil nějaký výzkum, který dělala jeho sestřenice Jana.
A tady jsem to pokazila.
„No jo,“ prohodila jsem bez přemýšlení, „ale to nemusí být úplně naše větev, ne? Vždyť Jana je technicky jen tvoje nevlastní sestřenice.“
Na druhé straně telefonu bylo ticho.
„Jak to myslíš, nevlastní?“ zeptal se táta zmateně.
„No, babička Vlasta a prateta Boženka přece nemají stejného tátu, ne?“ pokračovala jsem, stále nechápavá.
Abych to vysvětlila: moje babička Vlasta (80+) je naprosto v pořádku, žádná demence. Před pár měsíci mi u nedělního oběda, za přítomnosti mých rodičů (kteří nás ale zjevně neposlouchali), naprosto ležérně řekla, že už od mládí tušila, že její mladší sestra Boženka je z máminy nevěry. Nepodala to jako žádné temné tajemství, spíš jako rodinnou perličku, se kterou se obě sestry už dávno vyrovnaly.
Myslela jsem si, že to všichni vědí.
Po mé větě do telefonu se ozval mámin hlas: „COŽE?! Prababička měla aféru?!?!“
V tu chvíli mi to došlo. Došlo mi, že jsem právě svému otci, jako první z celé rodiny, oznámila, že jeho matka a teta jsou jen nevlastní sestry.
Začala jsem koktat omluvy. Táta se to snažil zahrát do autu a dělal, jako by to dávno věděl, ale z jeho hlasu bylo jasné, že je v šoku. Nejen z toho odhalení, ale i z faktu, že se to dozvěděl zrovna od své dcery.
To tajemství sice nijak nemění jeho život – všichni zúčastnění dospělí jsou dávno po smrti a s touhle částí rodiny se moc nevídáme – ale i tak.
Teď tu sedím a nevím, co mám dělat. Mám se tátovi znovu omluvit? Mám zavolat babičce a varovat ji, že jsem to prokecla? Nebo mám prostě držet pusu a doufat, že se na to zapomene?
Máte také v rodině nějaké staré tajemství, které vyšlo najevo nečekaným a trapným způsobem? Jak vaše rodina reagovala? Podělte se o své příběhy na e-mailové adrese pribehy.kral@seznam.cz.
