Článek
Jmenuju se Eva, je mi šestadvacet a dělám si doktorát. Můj výzkum se zaměřuje na nové způsoby léčby rakoviny. Konkrétně jedné agresivní formy leukémie. Součástí mé práce je, že tuto nemoc přenáším na laboratorní myši, abychom na nich mohli testovat experimentální léky.
Dnes ráno jsem připravovala injekční stříkačky s roztokem, který obsahoval živé lidské buňky T-buněčné akutní lymfoblastické leukémie. Byla to rutina. Držela jsem myš, chystala se aplikovat injekci a v tu chvíli sebou myš nečekaně škubla.
Jehla mi projela její kůží a zabodla se mi přímo do bříška prstu na druhé ruce.
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Nebyla to jen obyčejná jehla. Byla to jehla plná živých, lidských rakovinných buněk. Prst mi začal krvácet. A já věděla, že existuje reálná šance, že se mi ty buňky dostaly do krevního oběhu.
Právě jsem si možná píchla rakovinu.
Okamžitě jsem zalarmovala šéfku laboratoře a vyrazila na pohotovost do Motola.
Takže teď tu sedím, zírám do zdi a čekám. Čekám na to, co mi řeknou. Držte mi palce.
Tento příběh je osobní výpovědí a nemá nahrazovat lékařskou radu. Pokud se chcete podělit o svůj vlastní příběh, můžete mi napsat na pribehy.kral@seznam.cz.
Pozn: příběh redakčně upraven, uvedená místa a zařízení nemusí odpovídat realitě
