Článek
Náš syn Adámek se narodil před dvěma týdny. Když jsme si ho v sobotu přivezli z porodnice domů, náš svět byl dokonalý. Vztah s mým přítelem Davidem nikdy nebyl silnější. Byli jsme tak šťastní a zamilovaní do sebe i do toho malého uzlíčku, že se to ani nedá popsat.
V neděli jsme si na oslavu otevřeli Bohemku. Já si dala jednu skleničku, ale David pokračoval. „Teď už se konečně můžeme opít!“ smál se. Nechtěla jsem mu to kazit, nepil několik měsíců. Večer skončil tak, že byl na mol a já v slzách, protože se choval úplně jinak, než jak ho znám.
Druhý den se upřímně omlouval. Slíbil, že jestli se to bude opakovat, přestane pít úplně. Jenže večer si dal k večeři sklenku vína, pak dopil celou lahev a otevřel druhou. Zase byl opilý, zase jsem plakala. V opilosti mi znovu sliboval, že už to neudělá.
Po týdnu, co jsme byli doma, k nám měla na dva týdny přijet moje máma z Ostravy, aby mi pomohla s malým. Návštěva byla domluvená měsíce dopředu. V den jejího příjezdu se David začal měnit. Z šťastného otce se stával až přehnaně ochranitelský otec.
Máma dorazila v pondělí v osm ráno. Byla unavená z cesty, pozdravila nás a šla si sednout na balkon, aby si na chvíli odpočinula. V tu chvíli ke mně přišel David a řekl, že se mu nelíbí, jak se máma chová, že je neuctivá.
Snažila jsem se ho uklidnit. Říkala jsem, že je jen unavená, ať ji necháme vydechnout a pak si všichni v klidu sedneme a probereme hranice. Souhlasil.
Asi o devadesát minut později ji potkal v kuchyni. Zvýšil na ni hlas a začal křičet, že ona ho v jeho domě urážet nebude. Rozbrečela jsem se a prosila ho, ať přestane. Máma, naprosto v šoku, utekla s pláčem ven.
Viděla jsem Davidovi v očích zuřivost. Šel za ní ven. Po minutě se máma vrátila dovnitř, křičela, že končí, že jede domů. Sbalila si věci a odjela. David byl přesvědčený, že udělal správnou věc a ochránil svou rodinu. Byla jsem na dně.
Dva dny na to jsme šli spát kolem jedenácté. Přes den jsme se trochu hádali, ale večer už byl klid. Usnula jsem tvrdě, vyčerpaná z posledních dnů.
Probudil mě cizí hlas, který křičel moje jméno. Otevřela jsem oči. Podívala jsem se na postýlku vedle mě. Byla prázdná.
Vyběhla jsem z ložnice. V obýváku stál policista. Dveře od bytu byly dokořán, v koupelně tekla sprcha. Srdce mi bušilo jako o závod.
Policista mi oznámil, že přítel vzal Adámka a utekl z bytu o pár pater níž, kde zvonil na cizí lidi. Vzal mě s sebou. Na chodbě bylo několik dalších policistů.
David si myslel, že ho chce někdo zabít, a tak popadl syna a utekl hledat pomoc. Dali mi Adámka do náručí a Davida odvezla sanitka na psychiatrické vyšetření do Bohnic.
Z nemocnice ho propustili s tím, že to byla jen „akutní psychotická ataka“ a že je v pořádku. Když jsem si ho vyzvedávala, zdál se normální.
Jenže doma se jeho stav zhoršoval. Začal být paranoidní. Obvinil mě, že jsem v bytě nainstalovala štěnice. Tvrdil, že sousedé jsou do toho zapletení, že jim moje máma volala.
Když odešel do práce, zavolala jsem znovu policii. Doporučili nám, abychom noc strávili odděleně.
A tak tu teď sedím v hotelovém pokoji s naším malým synem. Zavolala jsem Davidově matce, která je na cestě, aby si ho odvezla k sobě. Moje sestra přijede za mnou, abychom se společně mohly vrátit do prázdného bytu.
Nejlepší týden mého života se změnil v ten nejhorší. Muž, kterého miluji, se stal někým, koho nepoznávám. Musím chránit svého syna a absolutně netuším, co přinese zítřek.
Procházíte si vy nebo někdo z vašich blízkých náročným obdobím po porodu, ať už jako matka, nebo otec? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Nikdy nevíte, komu může vaše zkušenost pomoci.
