Článek
S Markem jsme spolu pět let. Byli jsme pevný pár, nebo jsem si to aspoň myslela. Tak pevný, jak si to asi myslí každý, než ho zasáhne blesk z čistého nebe. Jsem v naprostém šoku, jen tu sedím a celé moje tělo se chvěje. Ještě ani nedokážu brečet.
Marek je v práci. Zatím jsem mu nevolala, nepsala. Potřebovala jsem od něj adresy na svatební oznámení. Už týden jsem ho uháněla, tak jsem se rozhodla, že si je prostě najdu sama na jeho notebooku, vím, že je má uložené v e-mailu.
Otevřela jsem jeho poštu. A hned nahoře, jako první nepřečtená zpráva, svítil předmět: „Re: Jano, jak bych mohl, když…“
Jana. Jeho první láska z vysoké. Ta, kvůli které jsem se první rok našeho vztahu bála, že jsem jen náplast na zlomené srdce. Přesvědčil mě, že nejsem. Uvěřila jsem mu.
Deset minut jsem zírala na ten řádek. Otevřít? Neotevřít? Nakonec jsem si řekla, že přece nemá co skrývat. Klikla jsem.
Celý předmět zněl: „Re: Jano, jak bych mohl, když na světě pořád existuješ ty?“
Byl to jen jeden e-mail z dlouhého vlákna, které si psali přes týden. Četla jsem a svět se mi hroutil před očima. Marek je pořád zamilovaný do Jany. Neustále na ni myslí, nikdy prý nenajde ženu jako ona. A já? Já jsem jen chabá náhražka.
Ale to nebylo to nejhorší. To nejhorší byla ta krutost.
V jednom e-mailu se ho Jana ptala, proč s ním nejsem spokojená, jestli nejsem v posteli dost dobrá. A on jí odpověděl. Slovo od slova si to nepamatuju a nechci to číst znovu, ale v podstatě napsal: „Snaží se. Ale je prostě nudná, příliš obyčejná. Miluju ji, ale udělat se můžu, jen když si představuju, jak šukám tebe a jak jsi celá mokrá.“ Jana mu na to odpověděla se spoustou smajlíků a napsala, že je jí té „chudinky holky“ líto.
A pak přišla rána, která mě srazila na kolena. Vysmíval se mé jizvě.
Mám velkou jizvu, která se táhne přes hrudník až k levému prsu a lehce mi deformuje bradavku. Napsal jí, že to vypadá jako něco od Střihorukého Edwarda.
Tohle je skoro příliš, než dokážu unést. Jako by mi vrazil pěst do břicha. Ta jizva je z hrozné autonehody, když mi bylo osmnáct. Kus palubní desky mi vletěl do hrudníku a já skoro umřela. Moje nejlepší kamarádka, která seděla vzadu, takové štěstí neměla.
Nikdy jsem se za tu jizvu nestyděla. Je to pro mě denní připomínka, že jsem přežila. Že mám být vděčná za každý den. A jestli mě někdo nechce kvůli zdeformované bradavce? Ať jde k čertu.
Ale slyšet, že se tomu vysmívá on… muž, kterého miluju a za kterého se mám vdát… muž, který zná celý ten příběh… na to nemám slov.
E-maily pokračovaly. Některé byly nechutně explicitní. Jana mu popisovala, jak si to zrovna udělala při vzpomínce na něj. Marek jí psal, že zvažuje, že svatbu zruší, a že na odchod ode mě myslí skoro pořád. Kdyby bydlela blíž, už by byl dávno pryč.
Prý jsem na některé praktiky moc velká konzerva. To je další lež. Sama jsem to několikrát navrhovala a on mě odmítl s tím, že ho to neláká. Všechno si vymyslel, jen aby mě před ní shodil.
Jsem tak neuvěřitelně naštvaná. Nejradši bych všechny jeho věci nanosila na hromadu a zapálila je. Ale neudělám to. Protože mu nechci dopřát to zadostiučinění, aby viděl, jak moc mě zranil. Mám příliš velkou důstojnost na to, abych před ním křičela a plakala.
Navzdory tomu, co o mně napsal, vím, že za něco stojím. Ale co mám teď dělat?
Mám si prostě sbalit kufry a zmizet bez jediného slova? Navždycky? Nebo mu mám vmést tu špínu do tváře? Nevím, co dělat, vím jen, že se cítím neuvěřitelně sama.
Zasáhl vás blesk z čistého nebe a zničil váš svět? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je třeba se vypovídat cizinci, aby člověk mohl zase začít dýchat.
