Článek
Než začnu, chci, aby bylo jasno: Miluju své rodiče. Nikdy jsem jim nepřála nic zlého a nedokážu si představit, že bych je úplně odstřihla ze svého života. Ale láska někdy nestačí na to, aby zahojila všechny rány.
Celé dětství jsem byla „hodná holka“. Zodpovědná, slušná, vyspělá na svůj věk. Nikdy jsem nedělala problémy. Na rodinných oslavách mě tety a strýcové dávali za příklad a říkali: „Tu vaši Evičku jste tak krásně vychovali.“ Dlouhá léta jsem tomu věřila i já. Teprve nedávno mi došlo, že jsem nebyla od přírody „hodná“. Jen jsem se tou rolí chránila. Byl to můj obranný mechanismus, jak přežít.
Můj otec byl vždy citově odtažitý, jako by žil za skleněnou stěnou. Moje máma byla naopak naprosto nepředvídatelná, schopná vybuchnout kvůli maličkosti. V našem domě panovalo neustálé, tiché napětí. A já jsem věděla, že jediný způsob, jak udržet křehký mír, je být co nejméně dítětem. Co nejméně obtěžovat svými pocity a potřebami.
V pubertě to bylo ještě těžší. Zatímco ostatní prožívali první lásky a rebelovali, já jsem se křečovitě držela své role. Nechodila jsem na rande, protože jsem se bála, co by nový člověk v mém životě způsobil doma. Nedělala jsem průšvihy, protože jsem věděla, že náš rodinný systém by sebemenší otřes neunesl.
V devatenácti jsem utekla. Oficiálně to bylo studium v zahraničí v rámci Erasmu, ale ve skutečnosti to byl zoufalý pokus získat co největší fyzickou vzdálenost. A na chvíli jsem pocítila obrovskou úlevu. Konečně jsem mohla dýchat. Zjišťovat, kdo vlastně jsem, když nemusím hrát tu roli pro ostatní.
Potkala jsem svého partnera – ironií osudu také dítě emočně zanedbávané, jen on byl ten „zlobivý“ typ. Rozuměli jsme si beze slov. Začala jsem dělat normální věci. Chodit na večírky, bavit se, dělat chyby. Žít.
Ty roky, kdy jsem rodiče vídala jen párkrát do roka, byly snesitelné. Krátké návštěvy zamaskovaly bolest, kterou jsem si ještě plně nepřiznala. Zvládli jsme hrát své staré role. Ale teď jsem tu na delší dobu. A ta přetvářka se hroutí.
Vidím, jak se mě ptají na povrchní věci. Ale nikdy se nezeptají do hloubky. Nikdy je nezajímalo, jaký je můj partner člověk, co prožívá, jaký je náš život. Nezajímají je moje strachy, moje radosti, moje sny. Mluví k té osmnáctileté hodné holce, která odjela. Ne k té osmadvacetileté ženě, která před nimi teď sedí.
A to je to zjištění, které mě drtí. Oni mě vůbec neznají. Znají jen postavu, kterou jsem pro ně vytvořila, aby byl klid. A vědomí téhle obrovské, nepřeklenutelné propasti mezi námi bolí víc než jakákoliv hádka nebo křik. Je to bolest z toho, že jste pro vlastní rodinu cizinec. Duch ve vlastním domě.
Máte také pocit, že vaši rodiče milují jen tu verzi vás, kterou jste pro ně vytvořili, ale vaše skutečné já neznají? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
