Článek
Když se náš Adámek narodil, shodli jsme se s manželem Martinem na jednom zlatém pravidlu: nikdo kromě nás ho nesmí trestat jinak než posláním do kouta. A toto pravidlo platilo především pro jeho matku, Danielu. Martin mi vyprávěl hrůzostrašné historky o tom, jak ho v dětství týrala. Bila ho páskem, vařečkou, prodlužovačkou – čímkoliv, co jí přišlo pod ruku. Na těle má dodnes jizvy.
Martin mě sice ujišťoval, že s věkem se určitě zklidnila, ale pro jistotu jsme Daniele naše pravidlo řekli hned na začátku. A ona s ním bez problémů souhlasila. První dva roky Adámkova života jsme byli v klidu, hlídala nám ho kamarádka, které plně důvěřujeme. Tchyně se u nás objevovala jen pod naším dohledem a byla vždy sladká jako med.
Před pár dny ale naše paní na hlídání onemocněla. My s Martinem jsme museli včera večer nečekaně odjet na dvouhodinovou cestu, celkem tedy čtyři hodiny v autě. Nechtěli jsme Adámka tahat s sebou takhle pozdě. A protože poslední dva roky byl klid, napadlo nás, že se Daniela možná opravdu změnila. Nabídli jsme jí, jestli by ho nepohlídala. S radostí přijala. Přišla k nám, usmívala se, byla na Adámka milá. Všechno se zdálo v pořádku.
Asi po půl hodině jízdy autem mě napadlo, že se pro klid duše podívám na kameru v obýváku. Máme je po celém domě. To, co jsem viděla, mi vyrazilo dech a zastavilo srdce. Můj malý, dvouletý chlapeček byl na všech čtyřech, křičel a plakal, zatímco jsem sledovala, jak ho ta žena švihá přes záda kabelem od lampičky. Jako by to byl bič. Vrátila jsem záznam, abych zjistila, co se stalo. Ukázal se mi Adámek, jak si s ní hraje na gauči, všechno v pohodě, a pak ji najednou plácnul po tváři. Je to takové jeho období, dělá to teď při hře. A za tohle přišel tenhle trest.
Okamžitě jsem zařvala na Martina, ať to otočí. Řekla jsem mu, že volám policii. Zastavil mě. Svou matku má přes všechno stále rád, ale tohle je proboha naše dítě, bité jako zvíře. Ani jsem se nehádala. Místo toho jsem vytočila číslo tchyně. Řekla jsem jí, že všechno vidím na kameře a že jestli se ho během příštích třiceti minut ještě dotkne, nechám ji okamžitě zatknout.
Když jsme dorazili domů, nebyla tam. Utekla. Nechala našeho dvouletého syna v domě samotného. Vběhla jsem dovnitř a uviděla ho, jak leží na boku jako bezmocné zvířátko a stále naříká bolestí.
Vůbec jsem nespala. Martin celou noc prořval do telefonu na svou matku, nazýval ji bláznem. Podívala jsem se Adámkovi na záda. Byla rudá, horká a plná oteklých jelit a modřin. Rozbrečela jsem se jako malá holka a jen ho držela v náručí. Teď spí na gauči, ale každou chvíli sebou trhne a ze spaní znovu zakňourá bolestí. A já pláču dál.
Nevím, co mám dělat. Martin mi nedovolí kontaktovat policii a já si za všechno dávám vinu. Nikdy jsem neměla dopustit, aby ta bestie dýchala stejný vzduch jako on. Nevím, jak dál.
Zažili jste něco podobného? Stali jste se svědkem násilí na dítěti a nevěděli jste, jak reagovat? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. V takových chvílích je nejdůležitější ochránit ty nejzranitelnější.
