Článek
Tohle bude stručné. Moje tchyně Věra, alias „Režisérka“, prý „nevěří bankovním převodům“, a tak trvala na tom, že mi peníze za škodu, kterou způsobila, musí předat osobně. Jasně. Zařídila jsem to tak, aby byl můj muž Martin zrovna na nákupu, když měla dorazit. Čekala jsem na ni.
Zazvonila. Otevřela jsem dveře a postavila se do nich tak, aby nemohla projít. Změřila si mě pohledem a pokusila se kolem mě protáhnout dovnitř. „Pozvala jsem tě dál?“ zeptala jsem se klidně. Její rty se stáhly do úzké čárky, ale couvla.
Podala mi obálku a jedovatě pronesla: „Tady máš ty peníze, které jsi tak nutně potřebovala.“ Vzala jsem si obálku a stejně klidně odpověděla: „Já je nepotřebuju. Nové věci si klidně můžu koupit sama.“
Protočila panenky. „Fajn, tak se měj,“ otočila se k odchodu. „Ne tak rychle,“ zastavila jsem ji. Otevřela jsem obálku a přímo před jejíma očima jsem přepočítala bankovky. „Tohle je málo.“ „Není,“ odsekla.
Bylo. Chybělo tam přesně sto korun. Ubohý, malicherný pokus, jak si nechat poslední slovo a ukázat, kdo je tady pánem. Vytáhla jsem mobil a ukázala jí naši SMS konverzaci, kde jsme se na přesné částce dohodly. Neměla kam uhnout.
Vztekle zalovila v kabelce – v té samé kabelce, ve které minule „neměla peněženku“ – a vytáhla pomačkanou stokorunu. A zatímco mi ji podávala, vyplivla ze sebe tenhle skvost: „Přijde mi dost ujetý, že si musím kupovat tvoji přízeň!“
Podívala jsem se jí přímo do očí. „Buď v klidu,“ řekla jsem s lehkým úsměvem. „To se ti stejně nepovedlo.“
Vzala jsem si tu stokorunu, otočila se a zavřela jí dveře před nosem. To ticho, které následovalo, bylo k nezaplacení.
Máte také zkušenost s malichernými pomstami od příbuzných? Jaké je vaše nejlepší „malé vítězství“? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
