Článek
Celý život jsem se snažila být méně citlivá. Učila jsem se polykat slzy, přecházet urážky mlčením a tvářit se, že mě nic nerozhodí. Proč? Protože mi okolí – rodiče, partneři, dokonce i někteří přátelé – neustále opakovalo, že všechno moc prožívám. Že jsem „citlivka“. A já jsem se za to styděla.
Měla jsem pocit, že silní lidé nic neřeší. Že se prostě oklepou a jdou dál. A já jsem chtěla být silná. Tak jsem se naučila potlačovat své pocity tak dokonale, že jsem jim po čase přestala rozumět i já sama. Moje citlivost se stala mým nepřítelem, kterého musím držet na uzdě.
Včera večer jsme seděli s přítelem Markem u televize. Udělal nějakou poznámku na můj účet. Nebylo to nic hrozného, jen takový ten typický sarkastický vtip, který měl být asi vtipný, ale mě zasáhl na citlivém místě.
V minulosti bych to přešla. Polkla bych tu pachuť v ústech, usmála se a dělala, že se nic nestalo. Ale poslední dobou chodím na terapii a učím se nové věci. A tak jsem se zhluboka nadechla a klidně řekla: „Hele, vím, že to byla asi sranda, ale tohle mě fakt zabolelo.“
Čekala jsem cokoliv. Ale rozhodně ne to, co přišlo. Marek obrátil oči v sloup. „Ježišmarja, Evi, nebuď tak přecitlivělá. To byl jenom vtip. S tebou se člověk musí bát cokoliv říct, abys z toho hned nedělala vědu.“
A v tu chvíli se to stalo. Místo abych se stáhla do sebe, omluvila se za své pocity a cítila se provinile, podívala jsem se na něj a viděla jsem něco úplně jiného. Viděla jsem jeho strach. Jeho neschopnost čelit jednoduché, upřímné emoci. Jeho křehkost.
A v hlavě mi naskočila otázka. Kdo z nás dvou je tady ten slabší? Já, která jsem našla odvahu být zranitelná a říct, že mě něco bolí? Nebo on, který je tak křehký, že neunese ani myšlenku na to, že mohl někomu způsobit bolest, a raději zaútočí?
V ten moment se celý můj svět přetočil. Moje citlivost nebyla slabost. Byla to odvaha. Moje schopnost cítit empatii a soucit nebyla na obtíž. Byla to superschopnost. Lidé jako Marek nejsou silní, jsou jen dobře obrnění. Ale pod tou zbrojí je strach. Strach přiznat chybu, strach se omluvit, strach být skutečně blízko.
Nevím, jak to s Markem dopadne. Ale to není podstatné. Podstatné je, že já jsem se našla. Přestala jsem bojovat sama se sebou. Přijala jsem svou citlivost ne jako prokletí, ale jako dar.
A pokud vám někdy někdo řekne, že jste příliš citliví, zeptejte se v duchu sami sebe: Kdo je tady ten, kdo se bojí? Odpověď vás možná překvapí.
Závěrečná výzva
Označil vás také někdy někdo za „příliš citlivé“? Pokud se chcete podělit o svůj příběh o tom, jak jste svou citlivost přeměnili ze slabosti v sílu, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Možná je naše empatie přesně to, co tenhle svět potřebuje nejvíc.
