Článek
Jsem „ta v pohodě“. V naší partě jsem to já, kdo zorganizuje sraz ze základky, i když se ostatní ani neozvou. Já jsem ta, co pomůže kamarádce se stěhováním, i když má zrovna horečku. Já jsem ta, co sedí hodiny na kafi a poslouchá o jejím zpackaném rande, ale o tom svém radši mlčí. „To je dobrý,“ říkám. „Nedělej si starosti,“ usmívám se. Bylo to snazší.
Když máte potřeby, můžou zůstat nenaplněné. Když ukážete zranitelnost, nikdo vás nemusí podržet. Když se chcete svěřit, nikdo nemusí poslouchat. A ta bolest je pak mnohem horší, než když si potřeby rovnou zakážete. Tak jsem si je zakázala. Být křehká? To je luxus, který jsem si nemohla dovolit.
Naši nebyli zlí, to vůbec ne. Byli jen… praktičtí. Táta věčně zalezlý v garáži u naší staré Octavie, máma sledovala Ulici a zavařovala okurky na zimu. Láska se u nás projevovala teplou večeří na stole a čistými ponožkami v šuplíku. Nikdy ne otázkou: „A co ty, Evi, jsi doopravdy šťastná?“
Asi jsem se to naučila už jako malá holka. Pochopila jsem, že na moje pocity není prostor. Že je lepší neplakat, neprosit, nechtít. Byla jsem hodné, nekonfliktní dítě. Chválená za to, jak jsem samostatná a jak nic nepotřebuju. Netušili, že uvnitř mě je malá holka, která zoufale potřebuje obejmout.
Prasklo to před pár měsíci. Totální syndrom vyhoření v práci. Kolegyně mě v podstatě dokopala k terapeutce, protože už se na mě prý nemohla dívat. Šla jsem tam s pocitem, že je to zbytečný luxus pro lidi, co mají moc volného času. A pak mi položila tu nejjednodušší a zároveň nejděsivější otázku: „A jak se doopravdy máte, paní Evo?“
V tu chvíli se protrhla hráz, kterou jsem třicet let pečlivě budovala. Brečela jsem. Hodinu v kuse. Brečela jsem za tu malou holku, která musela být dospělá. Brečela jsem za tu teenagerku, co si všechny trable nechávala pro sebe. Brečela jsem za tu ženskou, která se naučila tak dokonale lhát sama sobě.
Teď prožívám emocionální horskou dráhu a je to šílené. Jeden den se rozbrečím u reklamy na Kofolu, druhý den cítím takovou euforii, že mám chuť tančit na ulici. Učím se říkat „ne“. Učím se říkat „potřebuju pomoc“. Učím se říkat „mám strach“. A hlavně se učím naslouchat sama sobě.
Je to zvláštní paradox. Cítím se zranitelnější než kdy dřív, ale zároveň neskutečně silná. Jako bych konečně stála na vlastních nohou, i když se mi občas pořádně třesou kolena. Přestala jsem předstírat, že jsem v pohodě. Protože nejsem. Jsem plná citů, bolesti, lásky i strachu.
A víte co? Je to ten nejlepší pocit na světě. Konečně se cítím naživu. Konečně jsem to já.
Prožili jste něco podobného? Máte i vy příběh, který se skrýval pod povrchem a konečně se dere na světlo? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Třeba právě vaše zkušenost pomůže někomu dalšímu najít odvahu.
