Článek
Stalo se to v srpnu 2014. Vyhrála jsem ve Sportce. Nebyla to žádná miliarda, ale po zdanění mi na účet přistálo necelých deset milionů korun. Dost na to, aby se nám změnil život. Většina lidí by skákala radostí. Já jsem panikařila.
V říjnu 2014 jsme se s Michalem brali. A já jsem se bála. Michal je skvělý chlap, ale má jednu slabost: tendenci utrácet za zbytečnosti. Nablýskaná auta, drahé oblečení, nejnovější elektronika. Věděla jsem, že kdyby se o těch penězích dozvěděl, během pár let by se rozkutálely.
A tak jsem udělala rozhodnutí. V době výhry jsem byla ještě svobodná, takže jsem si mohla peníze převzít anonymně. A taky jsem to udělala. Neřekla jsem to absolutně nikomu. Ani Michalovi, ani rodičům, ani nejlepší kamarádce. Věděla o tom jen banka a finanční úřad.
Založila jsem si nový účet, najala si finančního poradce, pana Krále, a peníze jsme investovali. Do místních podniků, do nemovitostí. A pak jsem na ně v podstatě zapomněla. Nechala jsem je tam, ať si žijí svým životem a rostou.
Až do dneška. Do neděle, 3. srpna 2025.
Stála jsem u dřezu, myla nádobí a chystala večeři. Zazvonil mi telefon, ale měla jsem mokré ruce. Pak přišla zpráva. Michal zrovna vešel do kuchyně a jako vždycky, když mám plné ruce, se mi podíval na displej, aby mi řekl, kdo volal.
„Volal ti nějaký pan Král,“ řekl. „A poslal ti i zprávu.“
Četl mi ji nahlas: „Dobrý den, paní Nováková, jen gratuluji, hodnota Vašeho účtu po dnešním růstu akcií energetické společnosti právě překročila hranici 25 milionů korun.“
V kuchyni nastalo hrobové ticho.
Michal na mě zíral s naprosto nechápavým výrazem. „My… my máme dvacet pět milionů?“ vysoukal ze sebe.
Zrudla jsem. Nebylo úniku. Posadila jsem ho a všechno mu vysvětlila. O výhře, o svém strachu, o tajném účtu. Byl viditelně naštvaný. Zraněný. Zeptal se, jestli to ví moje rodina. Řekla jsem mu, že ne. Že to celých jedenáct let vím jen já a pan Král.
Několik hodin nepromluvil. To ticho bylo horší než jakákoliv hádka. Nakonec za mnou přišel a řekl, že je na mě pyšný, že jsem takhle investovala do naší budoucnosti. Ale že potřebuje pár dní, aby si srovnal v hlavě, že jsem před ním tajila tak obrovskou část svého života.
A víte co? Dopadlo to dobře. Ještě ten večer mi Michal zavolal od svého kamaráda, kde přespával. Řekl, že už se nezlobí. A upřímně přiznal, že měl pravdu. Že by ty peníze tehdy pravděpodobně opravdu utratil za hlouposti. Byl rád, že jsem je schovala, i když ho mrzelo to tajemství.
Už jsme si nastavili pravidla. Nikomu dalšímu to neřekneme. Na peníze sáhneme jen v případě nouze nebo na předem domluvené věci. Nebylo to tak, že bychom ty roky nějak strádali, oba máme slušné příjmy. Ale teď máme jistotu.
A to obrovské tajemství, které mezi námi stálo, je konečně pryč. Možná je konečně čas vybrat si tu dovolenou.
Máte ve vztahu také tajemství, o kterém si myslíte, že ho držíte pro „vyšší dobro“? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejtěžší rozhodnutí to, kdy a jak říct pravdu.
