Článek
Jsem nejstarší z pěti dětí. Je mi dvacet tři a mým sourozencům je šestnáct, čtrnáct a desítiletá dvojčata. Naše matka trpí těžkou bipolární poruchou, ale odmítá se léčit. A abych byl upřímný, je to naprosto příšerná matka.
Celý svůj život jsem se snažil vychovávat své sourozence, protože bylo jasné, že ona to dělat nebude. Myslím, že jsem odvedl dobrou práci. Většinu času se mi je dařilo držet dál od OSPODu, což považuji za své největší vítězství.
Před dvěma lety jsem se konečně odstěhoval a začal studovat na vysoké škole v Hradci Králové. Zůstal jsem ve stejném městě, pro případ, že by mě děti potřebovaly, ale rozhodl jsem se, že musím začít myslet i trochu na sebe. Nemohl jsem donekonečna odkládat svůj vlastní život jen proto, že moje matka jako rodič selhala.
Až do včerejška to šlo vlastně mnohem lépe, než jsem čekal. Bydlím v pronajatém bytě se dvěma spolužáky z univerzity a konečně jsem měl pocit, že normálně dýchám.
Včera kolem poledne někdo zaklepal na dveře. Nikoho jsem nečekal, ale myslel jsem si, že je to třeba pošťák nebo PPL, tak jsem šel otevřít.
K mému naprostému šoku stáli na rohožce všichni čtyři moji sourozenci. Vypadali asi stejně zmateně jako já. Můj šestnáctiletý bratr Martin mi vysvětlil, že je sem máma přivezla, aniž by řekla proč nebo kam sama jede. Byla zrovna v plné fázi mánie a místo odpovědí na jejich otázky jen nesouvisle blábolila.
Samozřejmě jsem je nenechal na chodbě. Pustil jsem je dovnitř a od té chvíle se zoufale snažím matku sehnat.
Vím, že moje zprávy dostává. Posílám jí je přes WhatsApp a vidím dvě modré fajfky, které potvrzují, že si je přečetla. Když jí volám, telefon zazvoní dvakrát nebo třikrát a pak se hovor přeruší. Jasně vidí, že volám, a prostě to odmítá. Zkoušel jsem i její kamarádky, ale výsledek je stejný.
Jsem v koncích. V bytě nemám místo pro čtyři děti. Je to neuvěřitelně nefér vůči mému spolubydlícímu – i když je to naprostý anděl a pořád mi opakuje, ať si nedělám starosti, že je to v pohodě.
Holky teď bydlí v pokoji druhé spolubydlící, která je dočasně u rodičů, samozřejmě jsem se jí dovolil. Bráchové jsou se mnou v mém pokoji. Je to neudržitelné.
Upřímně, nemám ani peníze na to, abych se o čtyři děti postaral. Nemám tušení, jak bude vypadat náš další nákup v Lidlu. Děti si s sebou přivezly jen pár věcí, takže nemají skoro žádné čisté oblečení. Starší bratr a sestra si možná mohou půjčit něco mého, ale vůbec netuším, co budu dělat s dvojčaty, pokud tu zůstanou déle než pár dní.
Nechci, aby děti skončily v systému. Mám s ním sám až příliš mnoho traumatických zkušeností. Ale co mám dělat? Cítím se naprosto bezradný a uvězněný. Může mi někdo moudřejší a klidnější, než jsem teď já, poradit, jaké mám vlastně možnosti?
Ocitli jste se někdy v situaci, kdy na vašich bedrech ležela zodpovědnost za celou rodinu? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Sdílení může přinést úlevu.
