Článek
S Bárou (22) jsme spolu skoro tři roky. Posledních pár měsíců bydlíme spolu v mém bytě v Karlíně, který jsem si loni koupil. Já jsem před dvěma lety dokončil vysokou a měl jsem štěstí. Firma, kde jsem byl na praxi, mě hned zaměstnala a po roce jsem dostal skvělé místo. Jako IT specialista si přijdu na zhruba 150 tisíc korun měsíčně.
Bára ještě studuje a k tomu si přivydělává na brigádě v jedné kavárně. Měsíčně si tak vydělá kolem 20 tisíc.
Když se ke mně nastěhovala, přišlo mi naprosto přirozené, že většinu nákladů potáhnu já. Platím hypotéku, veškeré poplatky, vodu, elektřinu, internet i většinu nákupů jídla. Ona si platí jen své osobní věci – paušál na telefon, Spotify a další podobné drobnosti, bez kterých se člověk obejde.
Myslel jsem si, že je to fér. Že jí tím ulehčuji život, aby se mohla v klidu soustředit na školu. Že si vlastně žije jako v bavlnce. O to víc mě šokovala hádka, která se mezi námi strhla minulý týden.
Přišla s tím, že bychom měli mít všechny peníze společné. Že bychom měli oba posílat výplatu na jeden účet, z toho zaplatit všechno nutné a zbytek mít jako „společné peníze na útratu“.
Díval jsem se na ni a nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Snažil jsem se jí v klidu vysvětlit, že to takhle nefunguje. Že já po zaplacení všech nákladů většinu svých peněz posílám na spořicí účet a investuji, abychom měli nějakou rezervu do budoucna. Že mi nezbývá o moc víc „na rozhazování“ než jí.
Jenže ona to viděla jinak. Prý jí přijde nespravedlivé, že já si můžu dovolit víc. Že je to pro ni ponižující.
A tady je ten hlavní problém. Bára absolutně neumí hospodařit s penězi. Každý měsíc utratí celou svou výplatu za nesmysly. Drahé oblečení, které si vezme jednou na sebe, další kabelku, i když jich má plnou skříň, nebo předraženou kosmetiku. Na konci měsíce si pak stěžuje, že je na nule a nemůže si nic dovolit.
Představa, že bych své těžce vydělané peníze, které šetřím na naši budoucnost, dal na jednu hromadu, ze které by ona bez rozmyslu utrácela za zbytečnosti, je pro mě noční můra.
Ta hádka ve mně něco zlomila. Nechci být ten, kdo staví mezi nás peníze, ale najednou o nás pochybuji. Miluju ji, ale tohle je střet naprosto odlišných hodnot. Já se snažím přemýšlet dopředu, budovat zázemí. Ona žije ze dne na den a má pocit, že má na mé peníze nárok.
Nechci si to přiznat, ale v hlavě mi bliká ošklivé slovo – zlatokopka. Cítím se provinile, jen na to pomyslím, ale nedokážu tu myšlenku zaplašit. Je se mnou, protože mě miluje, nebo protože se mnou má pohodlný život, který by teď chtěla ještě vylepšit?
Od té hádky je mezi námi napětí. Nevím, co mám dělat. Vím jen to, že na její podmínky nikdy nepřistoupím. A děsím se toho, co to pro náš vztah znamená.
Peníze by neměly stát v cestě lásce, ale co když je to zásadní střet hodnot? Řešíte podobný problém? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a podělte se o svůj pohled.
