Článek
Slova mají neuvěřitelnou moc. Některá pohladí jako samet, jiná bodnou jako nůž. A pak jsou tu ta zákeřná, která se tváří jako nevinné žertování, ale ve skutečnosti jsou jen jedovatým šípem převlečeným za kompliment. S takovými slovy mám bohužel bohaté zkušenosti. Vždy jsem se snažil být nad věcí, ale předevčírem večer pohár mé trpělivosti přetekl. A já teď, v pátek odpoledne, sedím a přemýšlím, jestli jsem se stal hrdinou, nebo padouchem svého vlastního příběhu.
Bylo to ve středu. S mým přítelem Danielem jsme byli na návštěvě u naší dobré kamarádky Báry v jejím bytě na Vinohradech. Panovala skvělá, uvolněná nálada. Popíjeli jsme víno, smáli se a probírali novinky z našich životů. Byl to jeden z těch večerů, kdy se cítíte naprosto v bezpečí a mezi svými.
Po chvíli přišla domů Bářina spolubydlící Zuzana. Bára nás nadšeně představila. Zuzana se usmála, podala nám ruku a na první pohled působila docela sympaticky. Přisedla si k nám a zapojila se do hovoru. Mluvili jsme o filmech, o práci, o plánech na víkend. Nic nenasvědčovalo tomu, co mělo přijít.
Najednou se Zuzana uprostřed věty zarazila, sjela mě pohledem od hlavy až k patě a s podivně blahosklonným úsměvem pronesla větu, která v místnosti zmrazila vzduch. „Hele, Filipe, ty máš vlastně obrovský štěstí, že jsi gay, co? Protože ženský na takhle malý chlapy zrovna moc nejsou.“
Ticho. V mé hlavě se na vteřinu zastavil svět. Její slova mi rezonovala v uších. Nebylo to poprvé, co jsem slyšel narážku na svou výšku. Ale ta kombinace s mou orientací byla obzvlášť zákeřná. Jako by mi říkala, že můj vztah s Danielem je jen nějaká cena útěchy, protože na „normálním“ trhu s heterosexuálními ženami bych neměl šanci. Ponížila mou výšku, mou sexualitu i můj vztah v jedné jediné, rádoby vtipné větě.
V ten moment se ve mně něco přepnulo. Všechny ty roky potlačovaných reakcí, všechny ty chvíle, kdy jsem se jen trapně usmál nebo dělal, že jsem to neslyšel, se slily do jednoho okamžiku. Podíval jsem se jí přímo do očí, můj hlas byl naprosto klidný, ale ostrý jako břitva. „A ty máš zase štěstí, že jsi na chlapy, Zuzano. Protože lesby by o ženskou s tak příšernou a odpornou povahou ani nezavadily.“
Její samolibý úsměv okamžitě zmizel. Tvář jí zbledla, pak zrudla. Vypadala, jako by dostala facku. Zmohla se jen na nějaké nesrozumitelné zakoktání, zvedla se a s hlasitým prásknutím dveří zmizela ve svém pokoji. V obýváku zůstalo jen hrobové ticho a naprosto šokovaný výraz naší kamarádky Báry.
„Filipe, to jsi přehnal! Proč jsi na ni byl hned takhle zlý? Vždyť to tak určitě nemyslela,“ vydechla Bára, když se vzpamatovala. Snažil jsem se jí vysvětlit, jak urážlivá její poznámka byla, ale ona viděla jen mou „přehnanou“ a „agresivní“ reakci. Atmosféra byla tak trapná a napjatá, že jsme se s Danielem raději brzy rozloučili a odešli.
Cestou domů jsem se zeptal Daniela, jestli si myslí, že jsem přestřelil. On mě ale okamžitě podpořil. „Vůbec ne, lásko. Neměla si začínat. Kdo s čím zachází, s tím taky schází. Bránil jsi jen svou čest.“ Jeho slova mě uklidnila, ale vím, že je zaujatý. Miluje mě a vždycky bude stát na mé straně. Proto potřebuji objektivní pohled.
Teď, o dva dny později, mi to stále leží v hlavě. Bára se mi od té doby neozvala. Mám pocit, že jsem našemu přátelství zasadil ránu. Opravdu jsem to přehnal? Měl jsem její netaktní poznámku prostě ignorovat nebo ji odbýt nějakým lehčím vtipem? Měl jsem být ten „rozumnější“ a povznést se nad to?
Ale pak si znovu přehraju tu situaci. Ten její blahosklonný tón. To ponížení, které jsem cítil. A ptám se sám sebe: Proč bych měl být já ten, kdo musí být vždy nad věcí? Proč se od obětí urážek očekává, že budou reagovat s grácií a vtipem, zatímco ti, co urážejí, se mohou schovat za frázi „vždyť to byla jen sranda“?
Moje slova byla tvrdá, byla mířená přesně a byla navržená tak, aby zasáhla cíl. Byla to slovní facka, která měla být odpovědí na tu její. Ale když bojujete s někým, kdo používá zákeřné zbraně, a vy mu to vrátíte stejnou mincí, nestáváte se pak stejným jako on?
Dívám se na Daniela, který mi právě přinesl kávu a povzbudivě se na mě usmál. Vím, že v něm mám oporu. Ale i přesto ve mně hlodá ta červíček pochybností. Byla to spravedlivá obrana, nebo zbytečná krutost, která jen zničila jeden hezký večer a možná i jedno přátelství?
