Článek
Jsem s Monikou rok a vím, že je to žena mého života. Je pro mě dokonalá, my jsme pro sebe dokonalí. Chystáme se spolu bydlet a já nechci nic víc, než s ní založit rodinu a strávit zbytek života. Je to čistá, absolutní láska. Nebo aspoň byla. Až do minulého týdne.
Vrátili jsme se z prodlouženého víkendu v Itálii. Byli jsme šťastní, odpočatí. Monika mi dala svůj telefon, ať se podívám na fotky z výletu. Šla zrovna na záchod a já jsem seděl na gauči a projížděl ty desítky snímků naší lásky.
A pak se to stalo. Kdo máte iPhone, znáte to. Projíždíte fotky, přejedete po displeji trochu rychleji a najednou vás to katapultuje o rok a půl zpátky. Do jiné doby. Do jejího jiného života.
Zarazil jsem se. Některé miniatury fotek upoutaly mou pozornost. Fotky, které jsem nikdy, nikdy neměl vidět. Fotky jí a jejího bývalého přítele.
A tam byla ona. Láska mého života. Jak se snaží vzít do pusy největší péro, jaké jsem kdy v životě viděl. A to jsem viděl dost porna. V životě jsem nic takového neviděl. Bylo to větší než dvě plechovky od piva na sobě. Delší i tlustší. Byla to zbraň, ne penis. Z toho, co jsem viděl, se jí ani nevešel do pusy.
Na další fotce, v náhledu hned vedle, si srovnávala jeho velikost s vlastním předloktím. A v obličeji měla výraz fascinovaného úžasu a čiré, neskrývané radosti.
Okamžitě jsem fotky zavřel. Když se Monika vrátila z koupelny, dělal jsem, jako by se nic nestalo.
Ale stalo se.
Od té chvíle nemůžu ty obrazy dostat z hlavy. Pořád to vidím. Její obličej. Jeho… monstrum. Nikdy jsem neměl problém se sebevědomím ohledně své velikosti. Statisticky jsem dokonce výrazně nadprůměrný. Ale tohle mě naprosto zničilo.
Od té doby jsme spolu nespali. Nedokážu to. Pokaždé, když se na ni podívám, vidím ty fotky. Nedokážu se soustředit na práci. V hlavě mi běží smyčka ponížení.
A nejhorší je, že vím, že to nebyl žádný úlet na jednu noc. Byla s ním tři roky. Tři roky byla s tímhle… bohem. A já jsem teď jenom já. Obyčejný smrtelník.
Miluju ji pořád stejně, možná i víc. Ale nenávidím se. Nenávidím svůj pitomý mužský mozek, který se nedokáže přenést přes pár starých fotek. Jsem uvězněný v tiché cele své vlastní nejistoty a nevím, jak z ní ven. Kéž bych tenkrát na tom displeji nepřejel tak rychle.
Trápí vás tajemství, které jste se dozvěděli omylem a teď vám nedá spát? Svěřte se mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je třeba dostat to ven, i když jen anonymně, aby se člověk nezbláznil.
