Článek
Jsem ten typ člověka, který má rád své rituály. A jedním z mých nejdůležitějších ranních rituálů je stlaní postele. Vždycky. Jenže včera ráno jsem zaspal a spěchal do práce, takže jsem to poprvé po letech neudělal.
Netušil jsem, že tímto malým prohřeškem proti domácímu řádu odstartuji večerní apokalypsu.
Odpoledne jsem jel navštívit tátu. Moje žena Klára se necítila dobře, tak zůstala doma. Vrátil jsem se asi o půl deváté večer do prázdného bytu.
Nezdálo se mi to divné. Její peněženka i klíče ležely na komodě, takže jsem si myslel, že se šla jen projít. Bydlíme v Praze, kde je i večer živo. Udělal jsem si večeři a pustil si televizi.
Kolem půl desáté jsem ale začal být nervózní. Klára se nevracela a hlavně mi nezvedala telefon. Tohle nedělá.
Moje mysl začala okamžitě malovat ty nejčernější scénáře. Obvolal jsem pár jejích kamarádek. Nikdo ji neviděl.
V rostoucí panice jsem udělal to, co vyděšený manžel udělá jako poslední – zavolal jsem jejím rodičům. A tím jsem rozpoutal peklo. Tchýně začala hysterčit, tchán na mě křičel, proč jsem nevolal dřív. Pak mi poradil, ať zkusím sledovat její telefon.
Přihlásil jsem se do jejího Apple účtu a srdce mi poskočilo. Aplikace „Najít iPhone“ ukazovala, že její telefon je… u nás v bytě.
V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. V hlavě mi naskočily scény z kriminálek. Co když je tady? Zraněná? V bezvědomí?
Zapnul jsem zvuk pro nalezení iPhonu, připravený okamžitě volat 158.
Z naší ložnice se ozvalo hlasité, pronikavé pípání.
Vletěl jsem dovnitř a začal převracet pokoj vzhůru nohama. Prohledával jsem skříň, prostor pod postelí, házel jsem ze země polštáře…
A pak se ta hromada peřin na neustlané posteli pohnula.
Z chumlu přikrývek se vynořila rozespalá hlava mé ženy. „Co tady proboha vyvádíš?“ zamumlala Klára.
Ukázalo se, že protože jí nebylo dobře, vzala si prášek na spaní a šla si lehnout už v sedm večer. A protože spí se špunty do uší, absolutně neslyšela, že jsem přišel domů, ani že jí volám. Ta hromada peřin, o které jsem si myslel, že je jen důkaz mé ranní lenosti, byla ve skutečnosti moje spící manželka.
Následovala vlna neskutečné úlevy, kterou okamžitě vystřídal pocit trapnosti tak kolosální, že jsem se chtěl na místě propadnout.
Pak přišla ta nejtěžší část. Obvolat celou její hysterickou rodinu a s co největší pokorou jim vysvětlit, že jsem jenom idiot, který si ráno neustlal postel a večer nenašel vlastní ženu.
Myslím, že odteď už stlát nikdy nezapomenu.
Zažili jste někdy podobný planý poplach, kdy vaše představivost běžela na plné obrátky a malovala ty nejčernější scénáře, jen aby se ukázalo, že vysvětlení je naprosto banální? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největším strašákem naše vlastní hlava.
