Článek
Mám starou dodávku, Škodu 1203. Je to můj miláček. Mám ji už spoustu let, zažili jsme spolu neskutečné věci a nedám na ni dopustit. Nedávno mi ale začal zlobit motor. Věděl jsem, že to bude chtít větší opravu. Našel jsem si jeden malý servis na kraji města, který se specializoval na staré škodovky. Majitel vypadal jako poctivý chlapík a já jsem mu věřil. To byla chyba.
Nechal jsem ho, ať se mi na motor podívá. O den později mi volal a začal mi vyjmenovávat dlouhý seznam věcí, které je potřeba opravit. Nové pístní kroužky, ventily, svíčky, kabely a spousta dalšího. Bylo mi jasné, že to nebude levné. A protože nejsem žádný boháč, musel jsem si stanovit jasný limit.
Řekl jsem mu na rovinu: „Heleďte, pane mistře, mám na to přesně dvacet tisíc. Víc si nemůžu dovolit. Pokud by ta oprava měla být dražší, tak se na to vykašleme a já ty peníze radši použiju na koupi nějakého novějšího auta.“ Majitel servisu mě ujistil, že to chápe. „Nebojte se, pane,“ řekl mi. „Do dvaceti tisíc se určitě vejdeme.“ S touto jasnou dohodou jsem mu tam svou dodávku nechal.
Asi po dvou týdnech mi zavolal, že je auto hotové. Měl jsem radost. „Skvělé!“ řekl jsem. „Kdy si pro ni můžu přijet a kolik to tedy bude stát?“ A pak přišla ta ledová sprcha. „Celkem to dělá dvacet šest tisíc,“ řekl, jako by se nic nedělo.
Chvíli jsem mlčel, protože jsem si myslel, že jsem se přeslechl. „Jak to? Vždyť jsme se jasně domluvili na maximálně dvaceti tisících,“ namítl jsem. A on mi začal vysvětlovat tu svou pohádku. Prý když už měli ten motor otevřený, tak si všimli, že je potřeba opravit ještě pár věcí navíc. A že mi tam prý dali i nějaké lepší, vylepšené součástky.
„Ale na to jsme se nedomluvili!“ řekl jsem naštvaně. „Řekl jsem vám jasně, jaký mám limit. Měl jste mi zavolat a zeptat se, než jste začal dělat něco navíc.“ Ale on si jel svou. Prý věřil, že tu novou cenu ocením, protože auto teď bude v mnohem lepším stavu.
Trval jsem na svém. Řekl jsem mu, že jsem ochotný a schopný zaplatit jen a pouze domluvených dvacet tisíc. A tehdy se z milého pána stal arogantní vyděrač. „Tak to máte smůlu,“ odsekl. „Pokud nezaplatíte celou částku, tak si to auto prostě necháme, dokud to nezaplatíte.“
V tu chvíli se ve mně všechno vařilo. Ale nezačal jsem křičet. Místo toho jsem na chvíli zmlkl a začal jsem rychle přemýšlet. Věděl jsem, že má stará dodávka má pro mě citovou hodnotu, ale pro něj, v napůl opraveném stavu, má cenu šrotu. Jen by mu zabírala místo v dílně. Potřeboval peníze, ne další krám na dvoře. A tak jsem se rozhodl zariskovat.
Po dlouhé, napjaté pauze jsem do telefonu řekl dvě jednoduché věty. Mluvil jsem naprosto klidným a odevzdaným hlasem. „Víte co? Tak si tu dodávku klidně nechte.“ A zavěsil jsem.
Byly to nejdelší tři minuty mého života. Seděl jsem u telefonu a srdce mi bušilo jako o závod. Udělal jsem dobře? Nebo jsem právě přišel o svého miláčka? Ale můj instinkt mi říkal, že jsem ho dostal. Že jeho blafování bylo větší než to moje.
A pak telefon zazvonil. Na displeji svítilo číslo servisu. Zvedl jsem to a na druhém konci se ozval úplně jiný člověk. Už to nebyl arogantní vyděrač. Byl to najednou pokorný a milý pán. „Pane,“ začal skoro prosebně. „Asi jsme se špatně pochopili. Přijeďte si pro tu dodávku. Těch dvacet tisíc bude samozřejmě stačit.“
Když jsem si pro auto přijel, byl milý jako med. Všechno mi ukazoval a přál mi šťastnou cestu. Já jsem mu beze slova podal dvacet tisíc, sedl jsem do své opravené dodávky a odjel. Byla to skvělá lekce. A já jsem se naučil, že když vás někdo zkouší zahnat do kouta, nejlepší obranou je ukázat mu, že jste připraveni odejít. Většinou pak ten druhý velmi rychle couvne.
