Článek
Náš dům v Říčanech byl vždycky plný života, ale teď je v něm ticho jiného druhu. Je to ticho přerušované jen vrněním dětské chůvičky a občasným spokojeným zabroukáním našeho osmiměsíčního vnuka Adámka. Jeho postýlka stojí v pokoji pro hosty, který teď patří jemu a mému synovi Davidovi.
Je to už osm měsíců. Osm měsíců od dne, kdy se náš život rozpadl na tisíc kousků. Den, kdy se Davidovi narodilo to nejkrásnější na světě a zároveň mu osud vzal to nejdražší. Jeho Anička, jeho láska od vysoké školy, zemřela při porodu.
Byli spolu šest let. Nikdy se nevzali, říkali, že papír nepotřebují. Jejich láska byla vidět v každém pohledu, v každém doteku. Plánovali rodinu, těšili se, malovali si budoucnost. My s manželem Jaroslavem jsme Aničku milovali jako vlastní dceru. Byla slunce. Laskavá, vtipná, plná života.
Ten telefonát z porodnice v Podolí si budu pamatovat do konce života. Nejdřív obrovská radost, že Adámek je na světě a v pořádku. A pak… pak ta věta, která nedávala smysl. Že nastaly komplikace. Že Anička… že to nezvládla. Svět se zastavil.
David se zhroutil. Jejich byt ve Vršovicích, plný Aniččiných věcí a připravený na příchod miminka, se pro něj stal mauzoleem vzpomínek. Po pár dnech jsme si ho i s malým uzlíčkem odvezli k nám.
Je z něj ten nejlepší táta pod sluncem. Vstává v noci, přebaluje, krmí, zpívá Adámkovi ukolébavky, které ho kdysi učila Anička. Po otcovské se vrátil do práce a funguje. Pro okolní svět je to silný mladý muž, který se statečně pere s osudem.
My ale vidíme, co se děje, když si myslí, že se nikdo nedívá. Vidíme ty prázdné oči, kterými zírá do zdi. Vidíme, jak se mu chvějí ruce, když drží Adámkovu fotku vedle té Aniččiny.
Chodil na terapie a zpočátku to pomáhalo. Poslední dva měsíce se ale zasekl na jednom místě. Jako by se v něm něco zlomilo a nešlo to spravit.
Předevčírem v noci jsem ho našla sedět v kuchyni. Jen tak, potmě. Udělala jsem mu heřmánkový čaj a sedla si k němu. Dlouho jsme mlčeli a dívali se do černé zahrady za oknem.
A pak to řekl. Hlasem tak tichým, že jsem ho skoro neslyšela.
„Mami, je to moje vina.“
Srdce mi vynechalo úder. „Davide, co to povídáš? Jak by to mohla být tvoje vina?“
„Protože jsem ji přivedl do jiného stavu,“ zašeptal a v jeho hlase byla veškerá tíha světa. „Kdyby nečekala Adámka, ještě by tu byla. Žila by. Já jsem ji zabil.“
Snažila jsem se mu to vymluvit. Říkala jsem mu, jak moc si Anička miminko přála, jak byla šťastná. Že to byla jen krutá, nespravedlivá náhoda. Přikývl, že to všechno ví, ale že to tak prostě cítí. Že ten pocit viny ho sžírá zevnitř.
Manžel, který stál ve dveřích a všechno slyšel, k němu přišel a jen mu položil ruku na rameno. Co víc jsme mohli dělat? Slova jsou v takovou chvíli prázdná a bezmocná.
Dívám se na svého syna, na jeho zhroucenou postavu v přítmí kuchyně, a trhá mi to srdce na kusy. Ztratil svou životní lásku a my ztrácíme jeho. Jsme v koncích a nevíme, jak mu pomoci z té temnoty, která ho pohlcuje.
Potkala vaši rodinu tragédie, se kterou si nevíte rady? Podělte se s námi o svůj příběh na adrese pribehy.kral@seznam.cz. Někdy i sdílená bolest je o trochu menší bolest.
