Článek
Na pražských zastávkách si mohli nejen cestující povšimnout plakátů s hesly jako „Bez souhlasu je to obtěžování“ nebo „Zírání je obtěžování“. Umístili je sem zástupci hlavního města Prahy ve spolupráci s Pražskou hromadnou dopravou a neziskovou organizací Konsent.
Kampaň si kladla za cíl upozornit na problematiku sexuálního násilí ve veřejné dopravě. Tu zažil podle statistik dokonce každý pátý cestující. Nejčastěji šlo o nevhodné návrhy, vstupování do intimní zóny, pokřikování a zírání, konstatuje průzkum agentury NMS Market Research. Charakter obtěžování ovšem mají i zdánlivě „nevinné“ činy jako blokování cesty nebo sezení se široce rozkročenýma nohama.
NMS Market Research však přišla i se šokujícím zjištěním, že nijak výjimečné není ani onanování v přítomnosti oběti. Ve zcela krajních případech musí dokonce čelit vyhrožování nebo pokusům o znásilnění. Zastání se přitom je těžké dovolat, například pracovníci dopravního podniku nebývají na podobné situace vůbec připraveni.
Osvětová kampaň Konsentu je tak rozhodně záslužná. V evropských městech jsou obdobné prevence i kampaně na denním pořádku. Kampaň nejen radí, jakým způsobem se mohou oběti nežádoucího chování bránit. Současně učí i svědky sexuálního násilí adekvátním způsobem zakročit. Ačkoli se tento akt často odehrává beze svědků, v MHD je vysoká pravděpodobnost, že nezůstanete s násilníkem zcela sami.
Nebuďme lhostejní, oběti potřebují ochranu
Právě lhostejnost přitom sexuálnímu násilí napomáhá, vytváří atmosféru strachu a nedůvěry, v níž se oběti bojí ohradit a zůstávají se svou zkušeností osamocené. Sexuální obtěžování je delikt, který se často těžko dokazuje, takže se lidem, kteří se stávají jeho terčem, mnohdy nedaří dovolat se spravedlnosti. Až čtvrtina žen se kvůli němu přitom necítí při cestování bezpečně.
Teprve v roce 2021 provedl Odbor pro rovnost mužů a žen Úřadu vlády první výzkum svého druhu, v němž míru zasažení sexuálním obtěžováním mapoval. Ten souhlasí se závěry NMS Market Research, rozhodně se nejedná jen o zcela nevinné poznámky. Pokusy o hlazení, líbání nebo fyzické sblížení nelze jistě považovat za běžné chování, vůči němuž se ohrazují jen nadměrně přecitlivělí jedinci. Setkalo se s nimi přitom 20 % cestujících. Z analýzy vyplynulo také to, že taková zkušenost je překvapivě častá a velká část lidí netuší, jak reagovat.
Častěji se přitom terčem podobného chování stávají ženy. Muži se přitom v některých případech domnívají, že mají nárok na to ženský vzhled více či méně vhodně komentovat, případně hlasitě „ocenit“, přestože jde o ocenění velmi svérázného charakteru. Ve skutečnosti samozřejmě krátká sukně nebo výrazný make-up muže k žádným komentářům neopravňuje.
Ženy se přitom zpravidla nezkrášlují kvůli mužům, nýbrž kvůli jiným ženám, konstatují odborníci. Oběť obtěžování si tedy jednoznačně za tyto projevy nemůže sama. Je zcela nepřípustné kohokoli slovně atakovat nebo se ho dotýkat, pakliže k tomu nedá přímo dotčená osoba svůj souhlas. A to i v prostředí, které je, řekněme, sexuálně explicitnější, jako je třeba bar nebo diskotéka.
Za obtěžování může násilník, ne jeho oběť
Kromě toho si nelze jako projev zájmu vykládat obyčejnou lidskou zdvořilost a ohleduplnost. Úsměv, pozdrav nebo pochvala nás takříkajíc nic nestojí a potěší nás i protějšek. Podle psychologů často ztrácíme schopnost radovat se z obyčejných věcí. A mnozí se tak rozhodli to aktivně měnit. Správná reakce je tedy na podobné projevy jednoduchá: Usmějte se, odpovězte na pozdrav, případně poděkujte za kompliment.
Argumentovat jakýmisi přirozenými pudy taktéž není na místě. Člověk se od zvířat jednoznačně liší tím, že svoje touhy dokáže ovládnout. A veřejný prostor s mnoha neznámými lidmi by měl jednoznačně být místem, kde uplatníme adekvátní normy společenského chování, či spíše vychování. Ostatně důkazem o ovladatelnosti těchto „přirozených“ tendencí je to, že se tak nemají potřebu chovat všichni muži.
Navíc je nutné si uvědomit, že podle podcastu MDŽ, který mimo jiné tlumočil některé konkrétní zkušenosti obětí se sexuálním násilím, se s tímto jednáním setkala řada žen ve věku, kdy byly ještě teenagerkami, a to často ve věku žákyň základní školy. Pozice oběti je v tomto směru jednak ještě zranitelnější. A sexualizace dítěte je zcela neadekvátní reakcí, která může způsobovat hlubokou traumatickou zátěž až do dospělosti.
Zdroje
