Článek
To, co dítěti říkáme a jak se k němu chováme, případně jakým způsobem řešíme stresové situace (a že jich je), na něj má trvalý dopad. Děti, obzvláště v raném věku, neumí správně zhodnotit situaci a reagovat přiměřeně. Pokud jim tedy něco nevyhovuje, rozčiluje nebo jim vadí, většinou se s tím příliš nepářou a začnou brzy pofňukávat, až se to převalí v řev.
Důvodů bývá celá řada, od zjevných maličkostí, například že nedostane ke snídani oplatku, až po skutečně zásadní důvody k pláči, třeba nemoc domácího mazlíčka. Dovoluji si odhadnout, že hlavně ty méně závažné důvody vedoucí k záchvatu vzteku dokáží rodiče pěkně psychicky vyčerpat. To se pak sám rodič nestačí divit, co se z něj začne sypat za perly.
Tohle je lepší si rozmyslet
Chováš se přesně jako tvoje matka (otec)! Děláš jenom potíže! Přestaň brečet, nebo ti dám pořádný důvod! To máme jen pár těch skutečných „špeků,“ které bychom si měli raději opravdu nechat pro sebe, spolknout je a pokud je to nezbytně nutné, klidně se jimi i zakuckat.
Takové fráze nám můžou přijít jako vyhovující ve stresové situaci, kdy už nevíme kudy kam a potřebujeme, aby to vřískání přestalo, ale ve skutečnosti tím pácháme velkou škodu na psychice dítěte.
Srovnávat dítě s druhým rodičem, o kterém zřejmě nemáme vysoké mínění, může trvale poškozovat sebevědomí. Pokud tohle budeme dostatečně často opakovat, dítě nabyde pocitu, že za moc nestojí. Pokud to vezmeme z druhé strany a začneme jej poučovat stylem: „Podívej se na bratříčka, ten umí krásně malovat, vezmi si z něj příklad,“ situaci opět příliš nepomůžeme. Tahle fráze sice vypadá o něco méně agresivně, ale to neznamená, že neubližuje. Tím totiž dáme najevo, že si dítěte jako osobnosti nevážíme a chceme, aby se raději stalo někým jiným.
Říkat dítěti, že dělá jenom potíže, se může docela brzy obrátit proti nám. Opět, pokud si tuto tezi vezme k srdci, místo toho, aby zlobení ustávalo, dítě si řekne: „Dělám stejně jenom potíže, tak proč se snažit. Takový prostě jsem!“, a máme to, co jsme určitě nechtěli. Dokonce i pokud budeme o dítěti mluvit jen v přehnaných superlativech, můžeme mu také uškodit. Fráze jako „sportovní hvězda“ či „matematické eso“, v dítěti zanechávají pocit, že musí těmto nálepkám vyhovět, stůj co stůj. Kdyby náhodou přestalo být takové eso, mohlo by přijít o uznání a pak o lásku rodiny. Přehnaná očekávání tedy cestou k úspěchu také nejsou. Jsme jen lidé a děláme chyby nebo se případně chceme časem vydat jinou cestou. Nálepky brání v rozletu, nejsou flexibilní.
Frázi o dodání skutečného důvodu k pláči nemůžeme opomenout. Pokud dítě brečí či jinak vyvádí, důvod k tomu jistě má. Někdy musí nechat průchod emocím, aby se pak uklidnilo a mohlo se nad svým chováním zamyslet. Je tedy spíše potřeba trestat špatné chování, než samotnou emoci, jako je vztek. Například, když dítě ze vzteku na sourozence rozbije jeho hračku. Čin je třeba vhodným způsobem potrestat a vysvětlit, že takto se chovat není možné. Emoci na druhou stranu vyčítat nemůžeme, dítě může cítit, co chce.
Když už je skutečně potřeba přestat vřískat
Není tedy dobré vždy, když dítě brečí, okamžitě přiběhnout a snažit se, aby ihned přestalo. Nenaučilo by se rozumět svým emocím a umění je alespoň do jisté míry ovládnout.
Určitě ale nastanou situace, kdy si řeknete, že tohle už není v pořádku, kvůli tomu nemůže brečet, je čas se pohnout vpřed. Tady přichází na řadu zdravější příkaz typu: „Přestaň brečet, tohle ti už k ničemu nepomůže, musíme to začít řešit“. Vhodným použitím této fráze naopak dítěti pomůžete budovat psychickou odolnost, duševní síly na překonání potíží a sociálně se adaptovat na různé situace.
Většinou to bývají hlavně otcové, kteří mají přirozeně menší trpělivost s vřískajícími dítky a snaží se je směrovat k nějakému produktivnějšímu řešení rychleji, než by to udělaly matky. Toto je biologicky dáno, muži mají méně aktivní část mozku, která zodpovídá za empatickou odpověď na vnější podněty.
Pozor na toxickou maskulinitu
Korigovat jistým způsobem přehnanou uplakanost a fňukání je tedy správné. Nicméně nemůžeme si to plést s výhružkami typu: „Počkej, až přijde tatínek!“, či případně začít dítěti nad hlavou mávat opaskem a snažit se jej přímo zastrašit.
Tatínkové mají ve výchově nezastupitelnou roli. Ovšem jen v případě, že se této role zhostí s rozumem a nebudou do toho nutně tahat ego. Dítě potřebuje cítit oporu, ne strach z jednoho rodiče a nedostatek respektu k tomu druhému, protože se s řešením situace bezmocně čeká, až přijde ten fyzicky silnější s opaskem.
Děti samy potřebují něco, čeho se mohou chytit. Nejvíce zrovna v těch chvílích, kdy s nimi zmítají emoce a nejsou schopné to samy zastavit nebo s tím začít nějak lépe pracovat. V tu chvíli přicházejí na řadu rodiče, někdy tedy dříve tatínkové, kteří mohou tenhle kolotoč rychleji utnout a přimět dítě začít uvažovat o situaci z jiného úhlu pohledu. Není vždy potřeba nad vším nekonečně brečet, stejně jako se nemusíme pokaždé stavět do role oběti, které je neustále ubližováno. Občas stačí prostě přešlápnout a podívat se na věc z jiné strany…
Poznáváte se v některých z frází výše, nebo s ledovým klidem a empatií jdete vstříc plačícímu dítku s návrhem na řešení?
Zdroje
1) Is it always wrong to tell a child to stop crying?
2) Nine things parents should never say when disciplining a child
