Článek
Nikdy nezapomenu na ten týden ve druhé třídě, kdy se v naší třídě objevily dvě cizí paní s deskami v podpaží. Naše učitelka nám je představila jako „pozorovatelky“. „Budou se pár dní dívat, jak učím. Aby mohly dobře pracovat, prosím, naprosto si jich nevšímejte. Dělejte, jako by tu nebyly.“ Seděly tiše vzadu a každý den si zhruba hodinu něco psaly. Pozorovaly ale hlavně mě.
Ten pátek si mě učitelka nechala po zvonění o přestávce ve třídě. Prý si se mnou ty dvě paní chtějí promluvit. Posadily mě na židli přímo proti nim. Učitelka s asistentkou stály o pár kroků dál za nimi. Cítila jsem, že je něco hodně špatně.
Pak mi opatrně začaly vysvětlovat, proč tam jsou. Řekly, že paní učitelka ví, že jsem dobrá žákyně, a proto jí moje poslední pětky z písemek nedávají smysl. Ukázaly mi testy, kde jsem stejná slova nebo příklady v minulosti napsala správně, a teď najednou úplně špatně. „Dělala jsi ty chyby v testech schválně?“ zeptala se jedna z nich. Poprvé v životě jsem zažila ten pocit, kdy vám srdce buší až v krku a máte pocit, že vám vyskočí z hrudi. Jednak to byla PRAVDA, hrála jsem to. A navíc se tvářily strašně vážně, děsivě vážně, alespoň pro moje osmileté já. Se studem jsem přiznala, že ano. A když se zeptaly proč – no, ta odpověď (pravdivá) vedla k prvnímu opravdovému vynadání od cizí autority, na které si pamatuju.
Důvod byl prostý. Záviděla jsem dětem, které měly něco jako druhou přestávku. Byla to skupinka asi dvaceti dětí z celé školy, které každý týden na půl dne odvedli pryč. Jednou jsem je z okna třídy viděla, jak venku hrají vybíjenou. Vypadalo to, že si to náramně užívají, a já chtěla taky. Zeptala jsem se tedy jednoho z nich, jak se do té skupiny dostal, a on mi řekl: „Protože mi nejde psaní a matika.“ Sakra. Moje dva nejsilnější předměty. Co teď? No přece se budu dělat hloupější! Abych se stala jedním z nich, musela jsem se chovat jako oni, myslet jako oni a psát písemky jako oni.
Po našem malém „pohovoru“ se o mém pokusu o manipulaci už nikdy nemluvilo. Rodiče se mě na to nikdy neptali (dodnes nevím, co jim řekli, jestli vůbec něco), spolužáci se nic nedozvěděli a já to nikdy nikomu neřekla. Ty dvě ženy mě vyděsily k smrti.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
