Článek
Před pár týdny jsme s dcerou vedli těžké boje. Moje čtrnáctiletá Terka otěhotněla a přes můj nesouhlas se rozhodla, že si dítě nechá. Bál jsem se o ni, o její budoucnost. Hádali jsme se. A já teď přemýšlím, jestli mi někdy odpustí nejen ty hádky, ale i to, co se stalo včera v noci.
Už pár dní si stěžovala na bolesti zad a křeče. Doktor nám řekl, že je to v těhotenství normální. Ale asi to bylo mnohem horší, než dávala najevo. Byla statečná. Příliš statečná.
Včera, kolem jedné v noci, to začalo. Krvácení. Okamžitě jsme jeli do nemocnice. Tam nám po vyšetření řekli tu zprávu, která mi vyrvala srdce z těla. Terka potratila. Byl to pozdní samovolný potrat, někdy mezi třináctým a dvacátým týdnem.
Když se to dozvěděla, zhroutila se. Ale její žal se okamžitě proměnil ve vztek. Vztek namířený na mě. Její první slova nebyla o bolesti nebo o ztrátě. Byla to otázka, která mě bodla hlouběji než jakýkoliv nůž.
„Máš teď radost?!“ zakřičela na mě přes celou místnost. „Jsi konečně spokojenej?!“
A pak už jen plakala a plakala. Musela podstoupit kyretáž. Když se po zákroku probudila, kolotoč výčitek se rozjel nanovo. Křičela na mě, že je to moje vina. Že jsem si to určitě přál. Že se mi splnil sen.
Snažil jsem se ji obejmout, ale odstrčila mě. Šeptal jsem jí, jak moc mě to mrzí, jak moc ji miluju, že za to nikdo nemůže. Jako bych mluvil do zdi.
Celou noc nespala. Nejedla. Jen ležela v posteli a tiše plakala, s tváří odvrácenou ode mě.
Dnes je to o trochu lepší. Dokonce snědla trochu oběda. Ale pak šla po chodbě kolem jejího pokoje nějaká těhotná paní, nejspíš návštěva od vedle. A Terka se znovu sesypala. Ten pohled na cizí těhotenské břicho byl jako sůl do otevřené rány.
Jsem naprosto zoufalý. Sedím tu na nemocniční židli, dívám se na své zlomené dítě a nevím, co mám dělat. Bojím se, že si něco udělá. Bojím se, že ta jizva na její duši se nikdy nezahojí. A bojím se, že mě bude do konce života nenávidět.
Moje sestra mi dnes do telefonu řekla, že to vlastně bylo „štěstí v neštěstí“. Chtělo se mi na ni zařvat. Tohle není žádné štěstí. Dítě sice není, ale z mé dcery teď taky skoro nic nezbylo.
Jak jí mám pomoct? Jak mám prolomit tu zeď, kterou kolem sebe postavila? Jak jí mám dokázat, že truchlím s ní, a ne že se raduji z její bolesti?
Procházíte si rodinnou tragédií, která vás rozdělila, místo aby vás spojila? Někdy je nejtěžší najít cestu k těm, které milujeme nejvíc. Pokud se potřebujete svěřit s bolestí, kterou nemůžete nikomu říct, napište na pribehy.kral@seznam.cz.
