Článek
Můj bratr Tomáš je gay a se svým snoubencem Martinem jsou spolu už sedm let. Jsou úžasný pár a já je oba zbožňuju. Před pár lety začali vážně uvažovat o adopci nebo náhradním mateřství, protože si oba strašně přáli být táty. Když jsem viděla, jak moc po dítěti touží, a poslouchala všechny ty komplikace, které je čekají, napadlo mě něco, co navždy změnilo naše životy.
Nabídla jsem se, že jim budu dělat náhradní matku. Že odnosím jejich dítě, oplodněné spermiemi Martina. Tímhle způsobem by miminko bylo co nejblíže tomu, aby bylo biologicky jejich obou – krev mého bratra, geny jeho životního partnera. Kluci byli nejdřív v šoku, pak plakali dojetím a nakonec jsme plakali všichni tři.
Cesta ale nebyla jednoduchá. Podstoupili jsme dva neúspěšné cykly umělého oplodnění a s každým neúspěchem bylo těžší a těžší udržet si naději. Bylo to vyčerpávající psychicky i fyzicky. Ale nevzdali jsme to. Šli jsme do toho potřetí.
A teď se dostávám k tomu hlavnímu. Před pár dny jsem se dozvěděla, že se embryo uchytilo. Jsem těhotná. Budou mít miminko. Budou tátové. Můj bratr a jeho snoubenec budou mít konečně rodinu, o které tak dlouho snili, a já mám tu čest jim ji pomoct přivést na svět.
Jenže je tu jeden háček, kvůli kterému vám píšu. Jejich svatba je příští týden. A já teď stojím před obrovským dilematem.
Mám jim tu nejlepší zprávu jejich života říct ještě před svatbou? Byl by to ten nejúžasnější svatební dar, jaký si dokážu představit. Ale zároveň mám strach, abych na sebe nestrhla veškerou pozornost. Aby se jejich velký den netočil jen kolem mého břicha a ne kolem jejich lásky a slibů, které si mají dát. Nechci jim ten okamžik ukrást.
Nebo mám počkat až po svatbě? Nechat je užít si svatební den i líbánky v klidu a pak jim to teprve oznámit? Ale představa, že bych před nimi na jejich vlastní svatbě musela tajit tak obrovskou a radostnou věc, mě ničí. Jak se mám tvářit, že se nic neděje, když v sobě nosím jejich sen?
Po dlouhém přemýšlení a čtení různých názorů jsem se rozhodla. Nechci, aby to bylo překvapení uprostřed svatebního veselí. Chci, aby to byl náš společný, intimní okamžik. Řeknu jim to ještě dnes večer, až budou oba v klidu doma. Aby tu novinku mohli vstřebat a na svatbu už jít s vědomím, že jejich štěstí je absolutní a že za devět měsíců budou tři.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
Zdroje
