Článek
Pocházím z rodiny, které se říká „dobrá partie“. Náš táta před lety vybudoval firmu na výrobu speciální optiky, která je dneska špičkou v oboru a sype neuvěřitelné peníze. Já jsem tak odjakživa byla ta holka, co nic nemusí. Jenže já jsem chtěla. Chtěla jsem si dokázat, že nejsem jen rozmazlená princezna, a tak jsem po maturitě schválně nastoupila jako servírka do jedné rušné kavárny v centru Prahy.
A právě tam jsem potkala Marka. Bylo mi dvacet, jemu o dva roky víc. Byl chytrý, vtipný a zdál se tak… normální. Nebyl to žádný chudák, jeho rodiče byli lékaři, ale žil skromně. Místo drahých večeří mi vařil špagety u sebe na bytě a na rande jsme chodili do parku s Kofolou v ruce.
Když jsem mu po pár měsících řekla o své rodině, jen pokrčil rameny. Drahé dary odmítal a když ho naši pozvali na dovolenou na Kanáry, slušně se omluvil, že na to nemá. Nikdy jsem neměla pocit, že by se mě nebo naše peníze snažil využít.
Můj táta byl zpočátku ostražitý. Slovo „zlatokop“ sice nikdy neřekl nahlas, ale viselo ve vzduchu při každé rodinné večeři. Já jsem se za Marka prala jako lvice. Hádala jsem se, bránila ho a nakonec jsem tátu přesvědčila. Po Markově promoci mu dokonce nabídl skvělé místo ve firmě. Marek se osvědčil, byl excelentní a brzy se vypracoval na vysokou pozici. Všichni ho milovali.
Minulý rok mě požádal o ruku. Byla jsem nejšťastnější na světě.
Tuhle neděli se mi ale celý můj dokonalý svět sesypal jako domeček z karet. Měla jsem jít večer vypomáhat na jednu charitativní akci a pak přespat u sestry. Ráno jsem se ale probudila s horečkou, bolelo mě celé tělo a hlava mi třeštila. Plány padly.
Nechtěla jsem se potit v naší ložnici, a tak jsem se s peřinou, notebookem a lahví vody přestěhovala do pokoje pro hosty. Má lepší ventilaci, malou ledničku a vlastní koupelnu. Chtěla jsem mít absolutní klid. Spolykala jsem Ibalgin a usnula jako dřevo.
Probudily mě hlasy z naší zahrady. Marek se vrátil domů a přivedl si pár kamarádů. Bylo slyšet smích a cinkání skleniček. Odhrnula jsem závěs, že na ně mávnu, ale v tu chvíli jsem ztuhla. Mluvili o mně.
„Ty jsi prostě borec!“ plácal ho po zádech nějaký jeho kamarád. Pak se začali smát tomu, že jsem tak naivní a nechci ani předmanželskou smlouvu.
„Ježíš, Marku, ty budeš za vodou!“ vykřikla nějaká holka a všichni se rozesmáli.
Marek se zasmál taky. A pak pronesl větu, která mi vrazila nůž do srdce. „Jo, ještě tak tři roky a jsem volný.“
Udělalo se mi zle. Chtělo se mi zvracet. Připadala jsem si jako divák v kině, který sleduje ten nejhorší film svého života.
Ještě chvíli jsem poslouchala. Říkali mi „Barbie z bohaté rodinky“ a „naivní zlatovláska, co mu spolkla i naviják“. Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou horké slzy studu a ponížení.
Nemohla jsem se ani pohnout. Ležela jsem v posteli, třásla se a čekala, až konečně odejdou. Když Marek zamkl a já slyšela, jak zapadl do naší ložnice, potichu jsem se vyplížila z pokoje.
Napsala jsem sestře, ať na mě nečeká, že už jsem u ní. Zavolala jsem si Bolt a v horečce a slzách jsem uprostřed noci utekla z vlastního domu. U sestry jsem se zhroutila a beze slova usnula.
Doma jsem se od té doby neukázala. Markovi jsem napsala, že jsem nemocná a nechci ho nakazit.
Sestra si dělá starosti, ale já se tak strašně stydím. Moje rodina měla pravdu a já za ni bojovala. Zamilovala jsem se do lháře a podvodníka.
A co teď? I když jim řeknu pravdu, nemám žádný důkaz. Je to moje slovo proti jeho. Táta ho nemůže jen tak vyhodit, Marek je ve své práci dobrý a zákoník práce je na jeho straně.
Cítím se zmatená, ponížená a plná vzteku. Ten muž, kterému jsem chtěla říct své „ano“, si ze mě udělal tříletý projekt. Projekt, na jehož konci je svoboda a balík peněz.
Prožili jste také zradu, o kterou se chcete podělit? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a možná právě ten váš bude inspirací pro ostatní.
