Článek
Můj manžel Pavel pracuje v jednom z těch velkých pizzeriových řetězců. Nebudeme ho jmenovat, říkejme mu třeba „Don Chlebone“. Mají tam jedno skvělé pravidlo: pokud si zákazník nevyzvedne objednávku s sebou, nebo pokud se nějaká objednávka splete, jídlo si na konci směny může rozebrat personál. A tady na scénu přicházím já.
Několikrát do měsíce, když dostaneme chuť na pizzu, prostě zvednu telefon. Zavolám do „Dona Chleboneho“ a pod falešným jménem, třeba jako paní Dvořáková, si objednám dvě velké pizzy se vším všudy. Jako zpětný kontakt nadiktuju číslo na nějakou místní firmu nebo klidně na finanční úřad. A pak? Pak už jen čekám. Samozřejmě se pro tu pizzu nikdy neukážu.
Devětkrát z deseti přijde Pavel večer domů a v ruce nese přesně ty dvě pizzy, které jsem objednala. „Zase si nějaká Dvořáková nic nevyzvedla,“ pokrčí rameny a já se jen usmívám a dělám překvapenou.
Ano, vím, že je to hřích. Je to hříšná pizza. Ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu chutná hříšná pizza mnohem, mnohem lépe než ta poctivě zaplacená. Možná je to tím vzrušením, tím malým tajemstvím mezi mnou a telefonním sluchátkem. A co je na tom nejhorší? Že si tu pizzu bez problémů můžeme dovolit koupit. Ale to by pak nebyla taková zábava, že? A než mě začnete soudit, zkuste si představit tu chuť. Chuť vítězství a roztavené mozzarelly.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
