Článek
Chci začít tím, že vám vysvětlím pozadí. Můj, teď už bývalý, přítel (27) věděl, že mám panickou hrůzu z jízdy autem v dešti. V roce 2018 mi při autonehodě v lijáku zemřela sestra. On to věděl. Přesto, když jsem nedávno v autě dostala záchvat paniky, ignoroval to a dál jezdil po městě a hledal místo, kde bychom se mohli vyspat. To byl pro mě poslední hřebíček do rakve.
Den po tomhle incidentu jsem mu napsala, že je mezi námi definitivní konec a že pokud se objeví u mého domu, nebudu váhat zavolat policii. Neodpověděl. Nezvnonil, nenapsal, prostě nic. To ticho mě děsilo, protože jsem věděla, že to takhle jednoduše nepřijal.
V tom strachu jsem se zhroutila a všechno, včetně toho incidentu v autě, jsem řekla rodičům. Byli naprosto v šoku a omlouvali se, že si ničeho nevšimli dřív.
O tři dny později přišel. Rodiče byli zrovna venku se psem, poprvé, co mě od mé zpovědi nechali samotnou. Byli pryč asi patnáct minut, když začal bušit na dveře a řvát, ať ho pustím dovnitř. Okamžitě jsem volala tátovi, v pláči jsem mu říkala, že je tady, a on mi slíbil, že jsou hned zpátky a že volají policii pro případ, že bych já nemohla.
Moje vchodové dveře jsou z větší části prosklené, takže je nakonec prostě rozbil a vlezl dovnitř. Nikdy jsem nikoho neviděla takhle rozzuřeného. Sprostě nadával, křičel a já tam jen stála a vzlykala. Když se na to dívám zpětně, bylo to ubohé, ale já vážně nevěděla, co dělat.
Pěstí rozbil zrcadlo v předsíni, které se roztříštilo na tisíc kousků, a pak praštil mě do obličeje. Spadla jsem na zem a z nosu se mi nekontrolovatelně valila krev.
V tu chvíli se vrátili naši i se sousedy, kteří ho odtahovali pryč. Všude byl křik, máma byla stále na telefonu s policií. Přijeli během pár minut a i oni měli co dělat, aby ho nacpali do policejního auta.
Máma mě vzala na pohotovost. Mám teď obrovský monokl, ale nos naštěstí zlomený není. Když jsme se vrátili, čekala na nás policie a já musela znovu vyprávět všechno, co se stalo. Začali jsme řešit zákaz přiblížení.
Od té doby mi poslal pár opravdu hnusných zpráv. Že je rád, že mě praštil a že na to „čekal už dlouho“, a další podobné věci. Neodpovídám, všechno jen dokumentuju a předávám policii.
Jsem zmatená z toho, jak se cítím. Přála bych si, aby to nikdy nedošlo tak daleko. Ale na druhou stranu jsem ráda, že to konečně můžu nechat za sebou. Pořád hodně brečím a obličej mě bolí, ale to je asi normální. Jsem vděčná, že to mám za sebou a že žiju.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
