Článek
Jsem Romka. Pro někoho je to jen slovo, pro mě je to má identita, má historie a má hrdost. Můj manžel Petr je Čech, „gádžo“, a spolu vychováváme našeho dvouletého syna Davídka. Náš domov je místem, kde se setkávají dva světy, dvě kultury. Mluvíme spolu česky, ale já na Davídka od narození mluvím i romsky. Chci, aby znal jazyk svých prarodičů, aby rozuměl písním a příběhům, které formovaly naši rodinu. Chci, aby byl hrdý na obě své poloviny.
Nikdy jsem si nemyslela, že by to mohl být problém. Žijeme přece ve 21. století, ve světě, který by měl být otevřený a tolerantní. Ale minulý týden, při úplně obyčejném nákupu v supermarketu, jsem byla surově vyvedena z omylu. A ta pachuť ponížení a vzteku ve mně zůstává dodnes.
Bylo úterní odpoledne a já jsem byla s Davídkem na nákupu. Seděl v nákupním vozíku a já jsem mu ukazovala různé věci a povídala si s ním. Procházeli jsme oddělením ovoce a zeleniny a já jsem na něj mluvila romsky. „Dikh, Davídku, phabaj,“ řekla jsem a ukázala na jablko. „A adi, bananis,“ pokračovala jsem. Byl to náš malý, nevinný moment. Usmíval se a opakoval po mně slabiky.
Najednou se od vedlejšího regálu otočila žena. Mohlo jí být tak pětačtyřicet, na tváři měla kyselý, odsuzující výraz. Sjela mě pohledem od hlavy až k patě a pak pronesla ostře a nahlas, aby to všichni slyšeli: „Tady jsme v Česku. Tak mluvte laskavě česky.“
Na vteřinu jsem oněměla. Srdce se mi rozbušilo a do tváří se mi nahrnula horkost. S tímto typem nepokryté nenávisti jsem se samozřejmě nesetkala poprvé, ale pokaždé to bolí stejně. Zmohla jsem se jen na klidnou odpověď: „Můj syn se učí oba jazyky.“ Doufala jsem, že tím to skončí.
Ale neskončilo. Žena se nadechla k dalšímu útoku. „No to je sice hezké, ale já nechci, aby moje děti vyrůstaly vedle někoho, kdo neumí pořádně mluvit. Je to pro ně matoucí a neslušné.“ V tu chvíli mi došlo, že nejde o jazyk. Jde o mě. O to, že jsem Romka. Vadila jí má samotná existence.
Vztek ve mně začal vřít, ale stále jsem se snažila udržet klid. „Tak to zní jako váš problém, ne můj,“ odpověděla jsem, otočila jsem vozík a snažila se odjet pryč. Ale ona se nedala. Následovala mě do další uličky, jako stín.
„Jenom říkám, že je to neuctivé vůči nám ostatním. Všichni tady mluvíme česky. Jste na veřejnosti a měla byste se podle toho chovat,“ pokračovala ve svém kázání. V tu chvíli pohár mé trpělivosti přetekl. Zastavila jsem vozík tak prudce, až Davídek leknutím poskočil. Otočila jsem se k ní a podívala se jí zpříma do očí.
Můj hlas už nebyl klidný. Byl tichý, ale ostrý a plný veškerého vzteku, který se ve mně za ty roky nahromadil. „Vy jste taky na veřejnosti. Tak proč se laskavě nestaráte o svoje vlastní zatracený věci a neobtěžujete slušné lidi?“
V tu chvíli si nás všiml mladý prodavač, který doplňoval zboží do regálu. Přišel k nám a zeptal se: „Děje se něco? Je všechno v pořádku, paní?“ Ta žena, najednou konfrontovaná svědkem, zrudla a rychle couvla. „Nic se neděje,“ zamumlala a pod vousy si pro sebe dodala něco o „drzosti některých lidí“. A pak konečně zmizela.
Stála jsem tam, uprostřed uličky s těstovinami, a celé tělo se mi třáslo. Davídek se na mě díval svýma velkýma, nechápavýma očima. Snažila jsem se na něj usmát, ale cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Ten krásný, obyčejný den byl zničený. Zůstala jen hořká pachuť nenávisti.
Doma jsem o tom dlouho přemýšlela. Proč? Proč má někdo potřebu útočit na matku s dítětem jen proto, že mluví jiným jazykem? Proč se musím neustále obhajovat za to, kým jsem? Proč je má snaha předat synovi jeho dědictví vnímána jako něco neslušného a matoucího?
Ta žena si myslela, že mě ponížila. Že mě umlčela. Ale dosáhla pravého opak. Její nenávist jen posílila mé odhodlání. Budu na svého syna mluvit romsky. Doma, na ulici, v obchodě. Kdekoliv. Budu ho učit, aby byl hrdý na své kořeny a aby se nikdy nenechal zastrašit ignoranty.
Vychovávám z něj člověka, který bude umět dva jazyky, který bude znát dvě kultury. Vychovávám z něj světoběžníka, ne omezeného hlupáka. A to není neslušné. To je dar. Ať se to komukoliv líbí, nebo ne.
