Článek
S manželem Martinem žijeme na statku na Vysočině, který zdědil po rodičích. Je to náš svět. Klid, práce od rána do večera, ale taková ta poctivá, co vás večer příjemně unaví. Vychovali jsme tu tři děti, které s námi stále bydlí. Dvě mladší dcery a nejstaršího Adama, kterému letos bylo osmnáct.
Letos v únoru se k nám nastěhoval můj bratr Pavel s manželkou Klárou a jejich dvěma malými dětmi. Rekonstruovali si panelákový byt v Jihlavě a jak to tak bývá, řemeslníci měli skluz. Nabídli jsme jim, ať zůstanou u nás v podkroví. Místa máme dost a říkala jsem si, že to bude fajn. Děti si užijí venkov a my si po letech zase budeme blíž.
Pamatuju si to jako dnes. Den, kdy se nastěhovali. Jela jsem s Adamem na velký nákup do města, aby měli plnou lednici. Zatímco já házela do košíku v Kauflandu mouku a mléko, Adam si odskočil do lékárny pro nějaké svoje proteinové doplňky do posilovny.
Když jsme se vrátili k autu, všimla jsem si, že v igelitce s jeho věcmi jsou i dvě krabičky kondomů. Obě ta největší balení. Usmála jsem se pod vousy. No konečně, říkala jsem si. Náš Adam si asi našel nějakou slečnu a chce být zodpovědný. Vůbec nic mi na tom nepřišlo divné. Naopak.
První týdny byly jako z idylického filmu. Děti lítaly po dvoře, my večer seděli u skleničky vína a povídali si. Všichni si skvěle rozuměli. Zvlášť Adam a moje švagrová Klára si padli do noty. Bylo jí třicet čtyři, byla plná energie a smáli se stejným vtipům.
Začali spolu chodit na ranní proběhnutí. „Musím se udržovat ve formě,“ smála se Klára, když si zavazovala tenisky. Adam, který trávil hodiny v naší malé domácí posilovně ve stodole, se k ní rád přidal. Přišlo mi to normální.
Poprvé mě píchlo u srdce asi před měsícem. Vstala jsem výjimečně brzy, zadělávala jsem na buchty a těšila se, jak všechny překvapím teplou snídaní. Viděla jsem Adama s Klárou, jak spolu odcházejí, ale pak jsem je z okna kuchyně, odkud mám přehled skoro o celém pozemku, vůbec nezahlédla kroužit po naší obvyklé trase kolem polí.
Když se vrátili, zeptala jsem se jich, kudy běželi. „Ále, vzali jsme to dneska po silnici dolů k lesu,“ mávla rukou Klára a vypadala úplně klidně. „Chtěli jsme změnu.“ Adam jen přikývl. Něco mi na tom nesedělo, takový malý kamínek v botě, ale hodila jsem to za hlavu. Proč bych jim neměla věřit?
Včera se všechno změnilo. Byla jsem u kamarádky na druhé straně vesnice, trochu jsme se zakecaly u karet a já se vracela domů až za svítání. Byla ještě skoro tma, jen takové to šedivé světlo, co předchází úsvitu.
Když jsem šla přes dvůr, viděla jsem, že se svítí ve vejminku. Je to malý domek na kraji pozemku, který používáme jako sklad a občas tam přespí nějaký sezónní brigádník. Srdce mi poskočilo. Snad někdo z našich zaměstnanců nezapomněl zamknout a zhasnout.
Šla jsem blíž s tím, že jen zhasnu a zamknu. Pár metrů od dveří jsem se zarazila. Slyšela jsem zvuky. Tichý smích a pak… pak ten nezaměnitelný, rytmický zvuk dvou těl. Žaludek se mi sevřel do ledového uzlu.
Nedýchala jsem. Opatrně, po špičkách, jsem došla k oknu, které bylo mírně pootevřené. Nahlédla jsem dovnitř a svět se se mnou zatočil. Na staré posteli, kterou tam máme, ležel můj syn Adam. A na něm byla Klára, manželka mého bratra.
Nevím, jak dlouho jsem tam stála a zírala. Vteřinu? Minutu? Připadalo mi to jako věčnost. Vzduch mi zmrzl v plicích. Potichu jsem se otočila a jako ve snu se odpotácela zpátky do domu.
Celý den chodím jako tělo bez duše. Nikomu jsem nic neřekla. V hlavě mi to šrotuje. Ty kondomy. Ty ranní „běhy“. Ty jejich pohledy a soukromé vtipy, kterým nikdo jiný nerozuměl. Všechno to do sebe zapadlo s drtivou, zdrcující logikou.
Dívám se na bratra, jak si hraje se svými dětmi a nevinně se směje. Dívám se na manžela, který o ničem neví. Dívám se na Kláru, jak mi u večeře chválí omáčku, a na svého syna, který sedí vedle ní a tváří se, jako by se nic nedělo.
Mám chuť křičet. Mám chuť je oba popadnout a zatřást s nimi. Ale místo toho mlčím. Co mám dělat? Říct to Pavlovi a zničit mu život? Svěřit se Martinovi a zatáhnout do té špíny i jeho? Nebo si je vzít stranou a konfrontovat je? Nevím. Právě teď jenom vím, že naše rodinná idyla byla lež a já jsem ta jediná, kdo zná tu odpornou pravdu. A ta pravda mě pomalu, ale jistě zabíjí zevnitř.
Prožili jste něco, co vám obrátilo život naruby a otřáslo vším, čemu jste věřili? Jestli máte příběh, o který se chcete podělit s ostatními, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Třeba právě ten váš vyberu a zveřejním příště.
