Článek
Bohužel, nevtipkovala. Byla smrtelně vážná. Ale abych začala od začátku, musím vysvětlit naši rodinnou situaci. Je mi dvacet čtyři let, právě jsem dokončila vysokou školu a nastoupila do své první opravdové práce. Je to pro mě vzrušující období, konečně stojím na vlastních nohou. Dočasně bydlím doma s matkou a také s mým starším bratrem, který je momentálně nezaměstnaný. Platím si svůj podíl na nájmu a poplatcích a snažím se matce co nejvíce ulehčit.
Můj bratr má dítě se svou bývalou přítelkyní, říkejme jí Petra. Jejich vztah byl bouřlivý a rozchod ještě horší. Naše matka mého bratra finančně podporuje, dokud si nenajde novou práci, a také posílá nemalé peníze na svého vnuka. Vždy se ujišťuje, že má dítě vše, co potřebuje. Já se do jejich finančních záležitostí nepletu.
Minulý týden k nám Petra přišla, aby si vyzvedla syna. Atmosféra byla jako vždy napjatá. Začala si stěžovat, že jí bratr poslal na výživném málo peněz. Snažila jsem se z konverzace vycouvat, ale ona se otočila přímo na mě. Její pohled byl chladný a vypočítavý. A pak pronesla tu neuvěřitelnou větu.
„Mluvila jsem se svým šéfem,“ začala, „je to právník. A řekl mi, že jelikož bydlíš s bratrem v jedné domácnosti a on je nezaměstnaný, odpovědnost za výživné přechází na ostatní výdělečně činné členy domácnosti. Takže na tebe. Pokud ho dám k soudu, budou to vymáhat po tobě.“
V první chvíli jsem vybuchla smíchy. Bylo to tak absurdní, tak mimo realitu, že jsem to považovala za velmi špatný vtip. Její tvář ale zůstala vážná. „Já si srandu nedělám, Ivo. Připrav se na to,“ řekla.
Můj smích ustal. Došlo mi, že to myslí vážně. Že si buď ona, nebo její šéf-právník, vymysleli tuhle právní fantazii, aby mě mohli zastrašit. Pocit pobavení se okamžitě změnil v ledový vztek.
„Tak to se uvidíme u soudu, Petro,“ odpověděla jsem jí klidně, i když se ve mně všechno vařilo. Její drzost byla bezmezná.
Jsem teta, nemám absolutně žádná rodičovská práva. Finančně svého bratra nijak nepodporuji, to dělá moje matka. Platím si jen svůj vlastní podíl na bydlení. Jak by si kdokoli mohl myslet, že mám povinnost platit dluhy a závazky svého dospělého bratra?
Tohle je vrchol nárokového chování. Mám se tedy vzdát svých vlastních snů? Mám si přestat šetřit na vlastní bydlení? Mám zapomenout na to, že si chci jednou založit vlastní rodinu, protože musím ze svého prvního platu živit rodinu mého bratra?
Její pokus o citové a finanční vydírání je tak průhledný, až je to směšné. Myslí si, že mě vystraší zmínkou o právníkovi a já začnu platit, jen abych měla klid.
Ale já se nenechám zastrašit. Nejsem zodpovědná za rozhodnutí mého bratra ani za finanční situaci jeho bývalé přítelkyně.
Celá ta situace je pro mě jen smutným potvrzením toho, jak nízko jsou někteří lidé ochotni klesnout.
Celý život tvrdě pracuji a studuji, abych si mohla vybudovat vlastní budoucnost.
A teď po mně někdo chce, abych se toho všeho vzdala a stala se sponzorem jejich nezodpovědnosti.
Ne, děkuji. Ať si mě klidně dá k soudu.
Těším se, až uvidím výraz jejího šéfa-právníka, až mu vysvětlí, co po mně vlastně chce.
Možná jsem pro ni teď ten nejhorší člověk na světě, ale svou budoucnost si zničit nenechám.
