Článek
Moji rodiče nejsou monstra. Sami si v dětství prošli peklem a já vím, že se ze všech sil snažili neopakovat chyby svých rodičů. A za to jsem jim vděčná. Ale veškerá jejich snaha se soustředila na to, co nedělat. A úplně zapomněli na to, co dělat měli. Nikdy jsem od nich necítila skutečnou podporu.
Když jsem v pubertě bojovala s úzkostí, která mi svírala hrudník pokaždé, když jsem měla jít do školy, jejich rada zněla: „Musíš prostě víc mezi lidi, to přejde.“
Když jsem později upadla do deprese tak hluboké, že jsem celé dny proležela v posteli a zírala do stropu, slyšela jsem jen: „Život je holt těžkej, s tím nic nenaděláš. Musíš se s tím poprat.“
A když jsem po škole nevěděla, co se životem, a děsila se budoucnosti, řekli mi: „Nemůže každý dělat, co ho baví. Najdi si práci, kterou nějak vydržíš a která tě uživí.“ Každá z těch vět byla konečná. Konec konverzace. Tečka.
Celá svá dvacátá léta jsem se za sebe neuvěřitelně styděla. Bydlela jsem u nich v dětském pokojíčku, s diplomem z „vošky“, který mi byl k ničemu. Vyhýbala jsem se práci a postupně i lidem. Byla jsem skoro agorafobik, ale styděla jsem se za tu slabost tak moc, že jsem o ní nedokázala mluvit. Doufala jsem, že si všimnou.
A to je na tom to nejhorší: Oni si všimli. Viděla jsem jejich ustarané pohledy. Slyšela jsem, jak si o mně šeptají v kuchyni. Věděli, že je něco strašně špatně. Trápili se. Ale neudělali nic. Absolutně nic.
Dnes čtu na internetu příběhy jiných rodičů. Rodičů, kteří svým dětem domlouvají terapie. Kteří si o problémech aktivně zjišťují informace. Kteří si s dětmi sednou a řeší to s nimi. Kteří jim pomáhají. A já cítím takovou palčivou, nespravedlivou bolest.
Jejich nečinnost mě nastavila na cestu plnou selhání. Naučila mě, že mé problémy jsou neřešitelné. Že jsem v tom sama. Vypustili mě do dospělosti s vědomím, že se řítím ke zdi, a jen doufali, že se té zdi nějak vyhnu nebo že ten náraz přežiju.
Teď je mi jednatřicet a všechno to dělám sama. Sama si platím terapii. Sama se učím zvládat svou úzkost. Sama si buduju život, který mě neděsí. A jsem na to hrdá, ale zároveň strašně unavená.
Minulost změnit nemůžu. Ale ta otázka mě pronásleduje ve dne v noci. Proč? Proč jen stáli a dívali se? Proč jejich strach o mě nikdy nepřerostl v čin? Nechci je soudit. Jen chci pochopit. Ale bojím se, že odpověď nikdy nenajdu.
Máte i vy ve svém životě nezodpovězenou otázku „proč“, která se týká vašeho dětství? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy už jen vyslovení té otázky přináší úlevu.
