Článek
Před pár dny jsme se s manželem Pavlem dohodli. Letošní Vánoce strávíme doma, jako rodina, a ne u jeho rodičů. Od té doby mi tchyně volala několikrát denně, ale já to ignorovala. Pavel jí prý řekl, že nepřijedeme, a tím to pro něj haslo. Snažil se „dupnout si“, ale jak se ukázalo, dupal velmi potichu.
Včera odpoledne začal v domě zvonit telefon. Nebyl můj. Ani Pavlův. Byl to mobil našeho syna Matěje. Volala mu jeho babička. Žena, která mu volá tak jednou za rok a ani mu nezavolala k narozeninám. Naivně jsem si myslela, že mu chce popřát dodatečně.
Ani náhodou. Podle Matěje se o jeho narozeninách vůbec nezmínila. Místo toho se ho snažila přesvědčit, aby přemluvil mě, abychom na Vánoce přijeli k ní. Vyprávěla mu, o jakou zábavu přijde se sestřenicemi a bratranci a jaké úžasné dárky pro něj nakoupí. Matěj za mnou s tímhle přišel až o několik hodin později, protože se mu to samotnému nezdálo správné.
Vybuchla jsem. Může si dělat, co chce, ale proč do svých špinavých her zatahuje moje dítě?! Je to jenom jeden hloupý sváteční den! Vtrhla jsem na Pavla a spustila. A on se jí na chvíli zastal! Začal mluvit o tom, jak nikdy nevidí svou širší rodinu a že svátky jsou jediná příležitost.
Přistoupila jsem k němu tak blízko, že se nám skoro dotýkaly nosy. Neřvala jsem, byla jsem skoro v slzách, ale mluvila jsem tiše a důrazně. Řekla jsem mu, že já taky nevidím svou rodinu, protože každý jeden velký svátek trávíme u jeho rodičů. „Kdy jsme byli naposledy na Vánoce u mojí mámy?“ zeptala jsem se. Nevzpomněl si. „A na Velikonoce?“ Taky ne. „Jakákoliv větší oslava, kdy se rodiny scházejí? Vždycky jsme u vás. A v těch pár případech, kdy jsme mohli jet k našim, jsi byl ty vždycky ‚moc unavený‘ z návštěv u tvých rodičů.“
Konečně mu to došlo. V jeho očích jsem viděla, jak se mu to všechno spojilo. Beze slova vzal telefon a přede mnou vytočil číslo své matky. Dal to nahlas. Seřval ji za to, že volala Matějovi. A ona mu drze odpověděla, že on přece „nemyslí na to, co by si přál Matěj“.
To už jsem nevydržela. Vzala jsem Pavlovi telefon a řekla do něj: „Matěj by si přál, abyste byla na jeho narozeninové oslavě.“ A ona odpověděla větou, která odhalila všechno: „A proč bych jezdila na jeho oslavu, když ho uvidím za pár týdnů na Vánoce?“
Vrátila jsem telefon Pavlovi. Bylo ticho. Bylo jasno. Je jim úplně jedno, že nás neustále citově vydírají. Je jim jedno, že jsme každý svátek u nich a nikdy u mé rodiny. Jsou to sobecké opice, které budou vřískat a házet po vás špínu, dokud nedostanou, co chtějí.
Manžel rychle ukončil hovor a začal se mi omlouvat. Znovu a znovu. Zbytek večera jsme strávili plánováním našich vlastních rodinných aktivit na Štědrý den a Boží hod. A pak navrhl, že bychom mohli jet k mé mámě. A dokonce jí sám zavolal a pozval ji k nám na štědrovečerní večeři.
Takže moje původní prohlášení „Nikam, kurva, nejedu“ se vlastně mění na: „Možná, že pojedu, ale bude to konečně k mojí mámě!“
Vánoce, svátky klidu a míru? Nebo bojiště plné rodinných dramat a manipulací? Máte i vy příběh o tom, jak jste si konečně vybojovali svátky podle svého? Podělte se na pribehy.kral@seznam.cz!
