Článek
Poslední dobou žiju neuvěřitelně zdravě. Trénuju na triatlon, jím saláty, chodím brzy spát. Ale včera v noci jsem si dala pauzu. Rozhodla jsem se, že budu svoje „odpadkové já“ a budu do tří do rána hrát videohry a cpát se sladkostmi, co zbyly z Velikonoc.
V sáčcích zbylo ještě pár těch barevných cukrových vajíček. A jak jsem jedno z nich jedla, vzpomněla jsem si na takovou hloupost, co jsem dělala jako malá. Vždycky jsem si to vajíčko olízla a barvou si pomalovala pusu jako rtěnkou.
Nevím, co mě to popadlo, ale udělala jsem to znovu. Vzala jsem si zářivě modré vajíčko a pečlivě si vytvořila krásné, ulepené, modré rty.
Zasmála jsem se sama sobě, jaký jsem blázen, a pustila se zpátky do hry. A na svou novou „rtěnku“ jsem samozřejmě úplně zapomněla.
Hra mě nakonec uspala. Usnula jsem v sedě na gauči, s otevřenou pusou, při rozsvícených světlech a puštěné televizi.
Z hlubokého spánku mě vytrhlo něco strašného. Křik. Panický řev mého muže Jakuba a pocit, že se mnou někdo třese jako se stromem.
Než jsem se stihla úplně probrat, viděla jsem, jak Jakub zmateně mačká něco na mobilu. Vyděšeně jsem na něj zamávala rukama a vykoktala něco jako: „Coblneš?!“
Až pak jsem si všimla jeho výrazu. Byl křídově bílý a v očích měl čistou hrůzu.
Ukázalo se, že se probudil, šel do obýváku a našel svou ženu, jak sedí v bezvědomí na gauči s nepřirozeně modrými rty.
Jeho mozek okamžitě vyhodnotil situaci: dusí se, přestala dýchat, umírá! V panice se ji snažil probrat a zároveň se pokoušel vytočit číslo 155.
Když jsem mu konečně, přes jeho hysterický záchvat, dokázala vysvětlit, že neumírám, ale že jsem si jen hrála s velikonočním vajíčkem, jeho panika se pomalu změnila v naprosté, ledové naštvání.
Bylo to to nejhloupější vysvětlení, jaké jsem v našem manželství musela kdy podat.
Dneska už je naštěstí v klidu. Tedy, není naštvaný, ale dělá si ze mě nonstop legraci. Zvlášť proto, že se snažím být vrcholová sportovkyně a on mě přistihl jako ulepené, cukrem zřízené monstrum s modrou pusou.
Takže tak. Můj dětinský zvyk málem způsobil příjezd sanitky a mému muži infarkt. Asi bych se měla držet toho triatlonu.
Podařilo se vám taky někdy vyděsit své blízké k smrti nějakou naprostou hloupostí? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Smát se vlastním trapasům je přece zdravé!
