Článek
Abych to vysvětlil, musím se vrátit v čase. Svou bývalou ženu, její sestru, jsem si vzal, když mi bylo šestadvacet. Měli jsme syna a dceru. Během pár měsíců po svatbě mě ale podvedla. A co hůř, ten chlap, se kterým mě podvedla, ji stáhl k pervitinu. Když jsem ji s tím konfrontoval, řekla, že si najde pomoc. Místo toho v noci zmizela. Neslyšel jsem o ní čtyři roky. Opustila mě i naše děti.
Po jejím odchodu mi neuvěřitelně pomohla její rodina. Její rodiče si mé děti brali každý druhý víkend a chovali se ke mně jako k vlastnímu synovi. A její sestra Anna se svým tehdejším přítelem často hlídali děti, abych mohl pracovat.
Pak se vdala a narodila se jim dcera. Byli neuvěřitelně zamilovaní. Krátce po narození malé holčičky ale její manžel, můj dobrý kamarád, zemřel při pracovním úrazu na stavbě.
Byla to pro všechny strašlivá rána. Snažil jsem se jí to oplatit. Hlídal jsem její dceru, kdykoli potřebovala čas pro sebe nebo si jen odpočinout. Chodí na terapii, ale stále nosí snubní prsten a říká mi, že si nedokáže představit, že by ještě někdy s někým byla.
Poslední dva roky jsme si neustále nablízku. Moje děti svou tetu milují a já ji párkrát týdně zvu na večeři. Moje dcera a její dcera jsou jako sestry. Stali jsme se takovou malou, rozbitou rodinou.
Nevím, kdy přesně se to stalo, ale pomalu jsem se do Anny zamiloval. Je to úžasná máma. Je to jeden z nejlaskavějších lidí, jaké znám, a její smysl pro humor mě vždycky rozesměje. A pak jsem si uvědomil, že mě i fyzicky přitahuje. Vždycky jsem se za to cítil provinile. Kvůli jejímu zesnulému muži. Kvůli tomu, že stále truchlí.
Během karantény jsme spolu byli ještě víc. Minulý týden u nás přespala, protože bylo pozdě. Spal jsem na gauči. Ráno nám všem udělala snídani a my čtyři jsme se cítili jako rodina, jakou jsem si vždycky přál. Když odcházela, dala mi pusu na čelo, což normálně nedělá.
Nic jsem neřekl. Ale když odešla, našel jsem svého devítiletého syna, jak si tiše hraje v pokoji. Vypadal smutně. Zeptal jsem se ho, jestli je v pořádku.
Podíval se na mě tou dětskou, brutálně upřímnou tváří a řekl: „Kéž by teta Anna byla moje máma.“
Sedl jsem si k němu a on mi začal vyjmenovávat důvody. Že je na něj hodná. Že na něj nikdy nekřičí. Že si s ním kreslí. A moje srdce, které pro tu ženu už dávno bilo, se v tu chvíli úplně rozpadlo.
Když jsem děti vezl k prarodičům, zkusil jsem nadhodit téma u nich. Utopil jsem to ve vtipu o tom, jak s Annou někdy vypadáme jako manželé. Nesmáli se. Byli odtažití. Buď něco tuší, nebo s tím nesouhlasí.
A já už to nemůžu ignorovat. Miluju ji. Ale buď tu lásku musím v sobě zabít, nebo musím najít způsob, jak jí to říct. Ale jak to říct vdově, která stále miluje svého mrtvého muže? Jak to říct ženě, jejíž rodina mě možná zavrhne? Nevím.
Ocitli jste se někdy v situaci, kdy se láska zrodila z tragédie a bolesti? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy jsou ty nejsložitější cesty ty jediné, které vedou ke štěstí.
