Článek
Byla to moje první brigáda. Osm hodin denně, čtyřikrát týdně, v tom příšerném polyesterovém triku, s věčným pípáním fritézy v uších a s vůní přepáleného oleje zažranou až v kostech. Byla to nuda k uzoufání. Většinu času jsem jel na autopilota a snil o tom, že jsem kdekoliv jinde. A v téhle ubíjející monotónnosti se zrodil můj malý, zlý koníček. Můj drobný akt chaosu.
Trvalo to jen vteřinu. Nenápadný pohyb ruky, když jsem zavíral papírovou krabici. Jedno lízátko navíc pro jedno dítě. Žádné pro druhé, které ho očekávalo. Byl jsem si naprosto vědom toho, jakou jiskru tím zažehávám v rodinné dynamice. V duchu jsem si s potěšením představoval tu scénu o deset minut později, na zadním sedadle staré Fabie. Ten vítězný pokřik jednoho sourozence a ten žalostný, ukřivděný pláč druhého. Hádku, která nevyhnutelně musela přijít. „Proč on má dvě a já žádné?! To není fér!“ Bylo to ode mě hnusné, já vím. Ale pro znuděného sedmnáctiletého kluka to bylo malé, ďábelské divadlo, které narušilo šeď všedního dne.
Dneska je mi přes třicet a mám dvě vlastní děti. A pokaždé, když s nimi jedu z McDonaldu a slyším zozadu šustění papírových sáčků, trnu hrůzou. Představuju si, jak by mi zkazilo celý zbytek dne, kdyby nějaký otrávený puberťák za přepážkou provedl mým dětem přesně to, co jsem dělal já. Ten křik. Ty slzy. Ta nekonečná vyjednávání a obviňování.
Karma je zdarma, jak se říká. A já si tu svou děsivou představu v autě plném řevu zasloužím do posledního lízátka.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
