Článek
Vím, že už jen ten titulek zní příšerně. Že mě každý odsoudí jako sobce a kreténa. Ale je to pravda, kterou si nosím v sobě a která mě užírá zaživa. Moje přítelkyně Eliška měla před třemi měsíci nehodu. Jsme láska ze střední, spolu pět let. A ona je teď na invalidním vozíku. Pravděpodobně do konce života.
Zvládá to jako absolutní bojovnice. Je to ten nejpozitivnější člověk, jakého znám. I po tom všem, čím si prošla, má hlavu vztyčenou. Společně jsme proplakali noci, ale ona je ta, která nakonec utěšuje mě. Miluju ji tak, že to nedokážu popsat slovy.
Celé ty tři měsíce se můj svět točil jen kolem ní. Nemocnice, rehabilitace, zařizování bezbariérového bytu. Na sebe jsem vůbec nemyslel. Až do minulého týdne. Potkal jsem známou a ta se mě zeptala na jednu prostou věc: „Jak to vlastně zvládáš ty?“
Složil jsem se. Přímo tam na ulici. Protože v tu chvíli mi došlo, že se ta tragédie netýká jenom jí, ale i mě. Našeho vztahu. Naší budoucnosti. A pak se zeptala na něco, co se mi od té doby honí hlavou: „Ty jsi teď vlastně její pečovatel, viď?“
To slovo. Pečovatel. Jistě, má asistentku, která k ní párkrát týdně dochází, ale jinak jí pomáhám se vším já. A ona si o pomoc často ani nechce říct, snaží se být soběstačná. Ale já vím, že když spolu zůstaneme, tahle moje role se nikdy nezmění.
A to mě děsí. Je mi jednadvacet. Plánovali jsme, že se příští rok zasnoubíme. Měli jsme tolik snů. Chtěli jsme spolu lézt po skalách, cestovat s batohem po Asii, objevovat svět. A teď… teď je to všechno pryč. Ta představa mi láme srdce. Že tyhle věci už nikdy nezažijeme spolu.
Cítím se provinile, jen co na to pomyslím. Co jsem to za přítele, když mi hlavou vůbec proběhne myšlenka na rozchod? Ona se na mě dívá s takovou láskou. Je tak nesobecká, že to bolí. Náš intimní život teď nefunguje a ona sama mi navrhla, ať si najdu kamarádku s výhodami, abych nebyl frustrovaný.
Jenže já nechci nikoho jiného. Chci ji. Chci tu holku, do které jsem se zamiloval v šestnácti. Tu, se kterou jsem plánoval strávit zbytek života.
Ale zároveň se bojím, že ten život nezvládnu. Že nejsem dost silný na to, abych se díval, jak se svět kolem nás hýbe, zatímco my zůstaneme stát na místě.
Vím, že bych si s ní o tom měl promluvit. Ale jak? Jak jí mám říct, že ji miluju nade vše na světě, ale zároveň pochybuju, jestli s ní dokážu zůstat? Jak jí můžu přidat další bolest k té, kterou už prožívá? Nevím, co mám dělat. Upřímně nevím.
Ocitli jste se někdy v situaci, kdy láska narážela na drsnou realitu života? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
