Článek
Ten pakt jsme uzavřeli asi před patnácti lety. Byli jsme puberťáci, fascinovaní představou, že se člověk probudí z kómatu do postapokalyptické pustiny. Slíbili jsme si, že jestli se jeden z nás někdy dostane do špitálu, ten druhý udělá všechno pro to, aby ho přesvědčil, že zaspal konec světa.
Na tu dohodu jsme si za ty roky často vzpomněli, ale nikdy nebyla příležitost. Až doteď.
Před pár měsíci mého bratra Martina odvezli do nemocnice s příšernými bolestmi břicha. Ukázalo se, že má ledvinové kameny. Pustili ho domů, ale komplikace ho vrátily zpátky na lůžko. Máma mi volala a zněla tak hystericky, že jsem si myslel, že umírá. Okamžitě jsem sedl na vlak a přijel domů.
Když jsem zjistil, že je Martin víceméně v pořádku, ale bude si muset pár dní poležet, věděl jsem, že moje chvíle nadešla.
Našel jsem si ideální lokaci. Opuštěný areál staré továrny na kraji města. Všude rezavé harampádí, rozbitá okna, ponurá atmosféra. Perfektní.
Natočil jsem tam na mobil video. Třesoucí se kamera, zadýchaný hlas, výraz naprostého zoufalství.
„Martine,“ šeptal jsem do objektivu, „jestli tohle sleduješ, tak už jsem po smrti. Vlastně skoro všichni jsou. Je to asi osm měsíců, co jsi v nemocnici. Svět, jaký jsi znal, už neexistuje. Musíš se dostat do bezpečné zóny ve Švýcarsku. Máma tam možná bude. Bůh s tebou.“
V nemocnici jsem si počkal, až usne. Vytáhl jsem notebook, propojil ho s televizí v jeho pokoji přes HDMI kabel, pustil video na plné obrazovce a pak jsem ho probudil.
Jeho reakce byla okamžitá a velkolepá.
Začal naprosto šílet. Vyděšeně křičel, zmateně se rozhlížel. Během pár vteřin byl na nohou, natahoval si oblečení a snažil se utéct z pokoje na chodbu.
Chytil jsem ho a snažil se ho uklidnit, zatímco jsem se v duchu válel smíchy. V tu chvíli samozřejmě do pokoje vtrhly sestřičky, které přivolal ten řev.
Následovala krátká, leč výživná scéna, na jejímž konci jsem byl za způsobení rozruchu z nemocnice potupně vykázán.
Martin se dostal domů o pár dní později. A od té doby se tomu smějeme. Z jeho pohledu i z mého to byl naprostý úspěch. Mise splněna.
Moje máma to ale vidí jinak. Od té doby se mnou nepromluvila, jen mi řekla, ať táhnu zpátky, odkud jsem přijel. Táta si myslí, že je to vtipné, ale před mámou se bojí byť jen pousmát.
Z nemocnice mám teď neoficiální zákaz vstupu, pokud nejde o život. A jako bonus mě vyhodili z plánované rodinné dovolené v Chorvatsku.
Ale stálo to za to. Splnit patnáct let starý slib, který jste dali bráchovi? K nezaplacení.
Máte taky s kamarádem nebo sourozencem nějaký šílený pakt nebo sázku, která čeká na splnění? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Nejlepší vtípky jsou ty, na které se čeká roky!
