Článek
S mou ženou Evou jsem se seznámil při studiích v zahraničí. Byla to láska na první pohled. Byla svobodná matka s dvouletou dcerkou Klárou. Zamiloval jsem se do obou. Krátce po naší svatbě jsem Kláru adoptoval. Ať si říká, kdo chce, co chce, je to moje dcera. Odjakživa byla tatínkova holčička. O rok později se nám narodil syn Adam.
Dřel jsem jako kůň. Z pozice finančního analytika jsem se vypracoval, vzal si půjčky a založil vlastní firmu. Dařilo se. Když bylo Kláře čtrnáct a Adamovi devět, vydělával jsem miliony ročně. Zpomalil jsem, abych mohl být víc s dětmi.
Jejich cesty se brzy rozdělily. Klára projevovala od malička zájem o byznys. Trávila se mnou soboty ve firmě, chtěla se všechno naučit. Adama to nikdy nezajímalo. Chtěl být umělec, jako jeho matka.
A já jsem je v tom oba podporoval. S Adamem jsme každý večer u večeře probírali jeho obrazy. Jeden z jeho prvních portrétů nás s Evou mi dodnes visí v kanceláři. Jezdil jsem na všechny jeho výstavy, platil mu studia umění ve Florencii. Kláru jsem zase připravoval na to, aby jednou převzala firmu. Vystudovala prestižní ekonomku a sbírala zkušenosti v zahraničí.
Teď je mi pětapadesát. S Evou jsme se rozhodli, že půjdeme do předčasného důchodu a budeme cestovat. Posadili jsme si děti, abychom jim oznámili naše plány a vysvětlili, jak rozdělíme majetek. Chtěl jsem to mít vyřešené včas, aby se jednou nehádaly. Ironie.
V okamžiku, kdy jsem pronesl větu: „Vedení firmy po mně převezme Klára,“ můj syn vybuchl.
Začal na mě řvát, že jsem nespravedlivý, že jsem selhal jako otec. Obvinil Kláru, že mě zmanipulovala, aby ho nechala bez ničeho. A pak pronesl ta slova, která mě zasáhla jako rána pěstí.
„Ona stejně ani není tvoje pravá dcera!“
V tu chvíli se ve mně smíchala bolest, vztek a lítost. Adam práskl dveřmi a odešel. Nikdy se nedozvěděl, jaký byl můj skutečný plán.
Klára měla převzít jen vedení firmy. Vlastnictví mělo být rozděleno 55 na 45 procent. Adam by stále vlastnil téměř polovinu. K tomu by dostal jeden ze tří našich bytů v Praze, aby se to vyrovnalo, a celou mou sbírku hodinek, kterou jsem mu slíbil už jako malému. Oba by navíc dostali značnou finanční hotovost.
Ale on to neslyšel. Slyšel jen to, co chtěl slyšet. Že dávám přednost jí.
Už je to týden. Adam nezvedá mámě telefony. Jsem na něj pořád naštvaný za to, co řekl, ale zároveň chci, aby byl součástí našeho života. Klára plakala a nabízela, že se všeho vzdá v jeho prospěch. To jsem okamžitě zatrhl. Dřel jsem celý život pro OBĚ své děti.
Jak mám postupovat? Část mě mu chce zavolat, ale vím, že bychom se jenom pohádali. Ta slova pořád bolí. Nevím, jestli jsem udělal něco špatně. Ale jestli ano, řekněte mi to. Chci to napravit.
Ocitla se vaše rodina také na pokraji rozpadu kvůli nedorozumění nebo starým křivdám? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy jsou ty nejhlubší rány zasazeny těmi, které nejvíc milujeme.
