Článek
Jeho matka mě nenáviděla od prvního dne. A dávala mi to jasně najevo. On měl páteř z rosolu. Kdyby mu řekla, aby mě zabil, pravděpodobně by to udělal. A já teď vím, že nepřeháním. Pokusila se mě od něj dostat všemi možnými způsoby a nakonec se jí to podařilo.
Poslední kapkou, která mě k tomuto rozhodnutí dovedla, byla událost z minulého týdne. Mám extrémně silnou, život ohrožující alergii na latex. Zjistili mi to už jako malému batoleti, když jsem v nemocnici po pouhém dotyku zdravotní sestry upadla do anafylaktického šoku. Od té doby nosím na krku speciální přívěsek a v řidičáku mám nálepku. Můžu doslova umřít, když se toho materiálu jen nadechnu. Moje, teď už bývalá, tchyně to moc dobře věděla. Martin jí to řekl.
Minulý týden jsem se po návratu z práce s Martinem pohádala. Už ani nevím proč, všechno je teď jako v mlze. Šla jsem si každopádně lehnout dřív. Koupila jsem si před měsícem novou postel, protože jsem odmítala spát v té staré, ve které první noc po naší svatbě přespala jeho matka. Ano, čtete správně. Svou svatební noc jsem strávila na gauči. Když jsem si lehla do nové postele, cítila jsem pod prostěradlem tenkou vrstvu nějakého igelitu. Byla to nová matrace, tak jsem si myslela, že jsem možná jen přehlédla nějaký obal. Moc jsem nad tím nepřemýšlela a usnula.
Probudila jsem se o sedmnáct hodin později v nemocnici. Bývalá tchyně rozstříhala 75 latexových rukavic a vytvořila z nich vrstvu, kterou mi vložila pod povlečení. Nic si nepamatuju, ale když si Martin o několik hodin později šel lehnout, našel mě bílou jako stěnu, zpocenou a sotva dýchající. A víte, proč vím, že to byla ona? Protože mi zavolala do nemocnice, aby se mi s tím pochlubila. Aby se mi vysmála.
Martinovi pak řekla, že se bála, abych se nepočůrala v posteli, když se chovám tak dětinsky. Připomínám, že je mi dvacet sedm let. A Martin? Místo toho, aby s ní okamžitě přerušil veškerý kontakt a hnal ji k odpovědnosti, se jí omluvil. Omluvil se jí za moje chování. On. Se. Jí. Omluvil.
Byla jsem v nemocnici týden. Martin mě navštívil jednou. Přišel, aby mě donutil se jeho matce omluvit. Což jsem neudělala. Místo toho jsem si zavolala ochranku a nechala ho vyvést se zákazem vstupu do mého pokoje.
Sakra, já nevím, co se stalo. On takový nebyl. Byli jsme spolu pět let, nebyli jsme žádné naivní děti. Je to, jako bych si vzala muže, kterého jsem nikdy předtím nepotkala. Stále se třesu hněvem a zklamáním. A jsem naštvaná sama na sebe. Jak jsem si mohla vzít takovou nulu? Jak to, že ho i po tomhle všem, sakra, pořád miluju?
Dnes je konec. Manželství anulováno. Ale bolest zůstává. Jediné jméno, které pro ni mám, je Lucifer. Děkuji, že jste si to přečetli.
Někdy příběhy nemají šťastný konec a někdy je nejtěžší boj ten, který svádíme sami se sebou. Pokud se nacházíte v nebezpečné nebo násilné situaci, existují organizace jako Bílý kruh bezpečí, které vám mohou podat pomocnou ruku. Pokud se chcete jen svěřit, moje adresa je pribehy.kral@seznam.cz. Budu naslouchat.
