Článek
Bydlím v malé garsonce na pražském sídlišti a pračka se mi tam prostě nevejde. A tak jsem odkázaná na ten vynález moderní doby – veřejnou prádelnu. Je to místo bez duše, páchne po cizím potu a aviváži a já tam vždycky jenom trpím pod blikajícími zářivkami.
Včera večer to nebylo jiné. Vlekla jsem tam dva obří vaky prádla a chtěla to mít co nejrychleji za sebou. Abych ušetřila čas, nacpala jsem prádlo rovnou do tří praček. Systém je jednoduchý jak facka: naházet prádlo, nasypat prášek, naházet mince a zmáčknout tlačítko programu.
Jenže u třetí pračky se něco zadrhlo. Zmáčkla jsem tlačítko pro barevné prádlo na šedesát, ale to předchozí, co tam někdo nechal navolené, neodskočilo. Zůstala zamáčknutá obě. Nevěnovala jsem tomu pozornost, co by se taky mohlo stát, že?
Asi po půl hodině první dvě pračky doperly. Jejich signál zněl jako vysvobození. Třetí mašina ale mlčela a dál si tiše vrčela v první fázi cyklu. Hodiny ukazovaly devět večer a na dveřích visela cedule, že v deset nekompromisně zamykají.
V žilách mi místo krve začala kolovat směs Kofoly a čisté zoufalosti. Čekat se mi nechtělo. Otevřela jsem tedy dvířka té zatracené třetí pračky. Vyvalila se na mě hromada prádla, které bylo tak mokré, jako bych ho právě vytáhla z Vltavy. Neždímala. Vůbec.
Co teď? Nechat to tam a jít domů s prázdnou? Ani náhodou. Popadla jsem tu nechutně těžkou, mokrou hromadu a bez přemýšlení ji nacpala do nejbližší volné sušičky. Naházela jsem dvacetikoruny a spustila program.
Sotva se buben párkrát otočil, ozval se za mnou přísný hlas. „Slečno, co jste to udělala? Zničila jste nám sušičku!“ Byla to paní, co tam uklízela a dohlížela na provoz. Zvuk sušičky opravdu nebyl normální, skřípala a ozývaly se z ní rány, jako když startuje stará Škoda Favorit.
Vytáhla moje mokré prádlo a s pohledem, kterým by mohla zabíjet, ho odnesla k velké odstředivce, o jejíž existenci jsem neměla tušení. „Takhle se to dělá, když pračka neždímá,“ procedila mezi zuby. Pak prádlo vrátila do sušičky a ta se už rozjela normálně.
„Vaše jméno a telefon, prosím,“ řekla ledově a podala mi papírek a tužku. Mozek mi začal pracovat na plné obrátky. Co jí mám říct? Že se jim pokazila pračka a já za to teď budu platit? Vzpomněla jsem si na starou českou komedii. Na papírek jsem naškrábala „Božena Nováková“ a číslo, které jsem si v tu chvíli kompletně vymyslela.
Než se prádlo dosušilo, vřítil se do prádelny majitel. Urostlý chlapík s vizáží z devadesátek, kterému z kapsy u džísky koukal starý mobil. Paní uklízečka mu už všechno napráskala.
„Tak co se tady stalo?“ spustil na mě zostra. Snažila jsem se mu vysvětlit, že pračka číslo tři neždímala, že se zasekl program. Nevěřil mi ani slovo. Díval se na mě jako na nějakou hloupou nánu, co neumí ovládat pračku.
Musela jsem ho k té pračce fyzicky odvést a ukázat mu, jak tlačítka na všech ostatních po zmáčknutí odskočí, jen na téhle ne. Teprve tehdy mu to došlo, ale omluvy jsem se nedočkala.
„To je sice možný,“ zabručel, „ale měla jste to okamžitě nahlásit obsluze, a ne nám ničit sušičku! Kdo to teď zaplatí?“
Vzal si od paní ten papírek s mým falešným jménem a číslem. „Zítra vám zavolám, až budu vědět, kolik bude stát oprava nebo nová sušička,“ pronesl s vítězoslavným úsměvem.
Jen jsem pokrčila rameny, sbalila si konečně suché prádlo a beze slova odešla. Ještě teď se musím smát, když si představím, jak zítra bude volat paní Boženě Novákové. Ať si trhne nohou.
Stalo se vám někdy něco podobného, kde jste se cítili nespravedlivě obviněni? Podělte se se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a třeba právě ten váš příště otisknu.
