Článek
Pracuji jako učitelka v mateřské školce, v oddělení pro ty nejmenší. Je to práce, kterou miluji, ale která vás každý den dokáže něčím překvapit. Děti v tomto věku, kolem tří let, jsou jako malé houby, které nasávají všechno kolem sebe. A zrovna teď u nás ve třídě propuklo období, kterému my učitelky říkáme „fekální exploze“. Ne, naštěstí ne doslova. Jde o humor. Záchodový humor.
Začalo to nevinně. U oběda jedno z dětí s hrdostí oznámilo, že se ráno hezky vykakalo. Celý stůl vybuchl smíchy. Od toho dne se slova jako „kakání“, „bobek“, „prdík“ a „čůrání“ stala těmi nejvtipnějšími na světě. Říkaly si je u jídla, u hraní, prostě pořád. A pokaždé se tomu smály, jako by slyšely ten nejlepší vtip. Bylo to únavné a u jídla obzvlášť nevhodné.
Naše vedoucí učitelka, zkušená žena, která už zažila všechno, se rozhodla, že tomu udělá přítrž. Vymyslela pravidlo, které se jí zdálo naprosto geniální a neprůstřelné. Jednoho dne u oběda, když to zase začalo, si svolala děti a s vážnou tváří jim oznámila: „Děti, mám pro vás nové pravidlo. O záchodových a koupelnových věcech se smí mluvit jen a pouze na záchodě nebo v koupelně.“
Aby svá slova podpořila, vzala prvního chlapečka, který řekl slovo „bobek“, za ruku a odvedla ho do naší malé třídní koupelny. „Tak,“ řekla mu. „Tady si o tom můžeš povídat, jak dlouho chceš. Až tě to přejde, vrať se ke stolu.“ Myslela si, že tím děti odradí. Že je nebude bavit chodit si o tom povídat sami na záchod. Ale to, co se stalo potom, nikdo z nás nečekal.
Děti si okamžitě uvědomily tu neuvěřitelnou příležitost, kterou jsme jim právě daly. Pochopily, že jsme jim nevytvořily trest, ale bezpečný a oficiálně povolený prostor pro jejich oblíbenou zábavu. Místo, kde mohou beztrestně a nerušeně rozebírat svá oblíbená témata. V jejich malých očích se objevil záblesk mazané inteligence.
Zpočátku to bylo nenápadné. Dvě nebo tři děti se občas sebraly a odešly na záchod. Odtamtud se pak ozýval tlumený chichot. Doufaly jsme, že je to brzy omrzí a že naše geniální pravidlo konečně zabere. Ale mýlily jsme se. Bylo příliš pozdě to vzít zpět.
O pár dní později se z toho stal organizovaný rituál. Bylo to jako sledovat vznik nějakého tajného klubu. Nebo spíše sekty. „Záchodové sekty“. Měli svá pravidla, své členy a dokonce i své vlastní pokřiky. A my, učitelky, jsme se jen bezmocně dívaly.
Vrchol všeho přišel včera. Snažily jsme se s kolegyní svolat děti do komunitního kruhu, abychom si mohli povídat a zazpívat. Ale chybělo nám pět dětí. Rozhlížely jsme se po třídě, ale nikde nebyly. A pak jsme to uslyšely. Z naší malé koupelny se ozývalo rytmické, sborové skandování.
Šly jsme blíž a poslouchaly jsme. Pět malých tříletých dětí stálo v kroužku u záchodu a s naprostou vážností a soustředěním skandovalo: „Kakání do zadečku! Kakání do zadečku!“ Znovu a znovu. Bylo to tak absurdní, že jsme nevěděly, jestli se máme smát, nebo brečet.
Podívaly jsme se s kolegyní na sebe a byly jsme v koncích. Co jsme měly dělat? Vtrhnout tam a seřvat je? Ale za co? Vždyť dodržovaly naše pravidlo do posledního puntíku. Byly v koupelně. A mluvily o záchodových věcech. Byly jsme chyceny ve své vlastní, chytře vymyšlené pasti.
Nezbylo nám nic jiného, než tam stát a čekat. Musely jsme počkat, dokud ta jejich podivná „záchodová sekta“ nedokončí svůj obřad. Asi po dvou minutách skandování ztichlo. Dveře koupelny se otevřely a z nich vyšlo pět dětí s naprosto klidnými a nevinnými výrazy. Jako by se nic nestalo. Spořádaně si sedly do kroužku a čekaly na písničku.
Celá ta zkušenost nám dala důležitou lekci. Nikdy nepodceňujte inteligenci tříletých dětí. Jsou mnohem chytřejší a vynalézavější, než si myslíme. A když jim dáte nějaké pravidlo, buďte si jisti, že najdou každou jeho skulinku a využijí ji na maximum. My jsme prohrály. A od teď už víme, že v naší třídě existuje místo, kam naše pravomoci nesahají. A tím místem je záchod.
