Článek
Vstávat každý den v pět ráno, abych stihla autobus do práce, je samo o sobě peklo. Člověk je rozespalý, zmatený a jediné, po čem touží, je další hodina spánku. Vůbec nemá náladu na nějaké podivíny. Ale přesně na jednoho takového jsem narazila minulý týden. A náš střet byl tak bizarní, že na něj do smrti nezapomenu. Stála jsem na téměř prázdné autobusové zastávce a snažila se v polospánku přežít do příjezdu mého spoje.
Najednou se vedle mě objevil nějaký muž. Stoupl si podezřele blízko a začal se o mě otírat a šťouchat mě do boku. Musím vám říct, že jsem neuvěřitelně lechtivá. Jeho doteky pro mě byly jako mučení. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen nešika, a tak jsem o krok ustoupila. Ale on se okamžitě posunul za mnou a pokračoval.
Po chvíli už jsem toho měla dost. Byla jsem unavená, naštvaná a hlavně neuvěřitelně polechtaná. Otočila jsem se na něj a vyštěkla jsem: „Můžete do mě prosím přestat šťouchat?“ Očekávala jsem, že se omluví a dá mi pokoj. Ale on se na mě podíval s naprosto vážnou tváří a pronesl větu, která mi naprosto vymazala mozek.
„Tohle je přepadení,“ řekl naprosto klidným a věcným tónem.
V tu chvíli se měl můj mozek pravděpodobně přepnout do režimu „bojuj, nebo uteč“. Měla jsem začít křičet o pomoc, utíkat, cokoliv. Ale můj rozespalý a podrážděný mozek odmítl tuto informaci zpracovat. Ta situace byla tak absurdní. Ten chlap do mě minutu v kuse šťouchal a lechtal mě, a teď tvrdí, že je to lupič?
Místo strachu se dostavil jen další vztek. „Přepadení?“ vyjela jsem na něj. „Jaké přepadení?! Vždyť mě tady otravujete a lechtáte jako nějaký laciný lechtací úchyl!“ Moje slova ho očividně zaskočila. Tohle zřejmě nečekal.
Zůstal na mě jen zírat s otevřenou pusou. V jeho očích byl vidět naprostý zmatek. Zřejmě měl nacvičený scénář pro vyděšené oběti, ale na rozzuřenou ženu, která mu nadává do „lechtacích úchylů“, připravený nebyl. Po chvíli trapného ticha, kdy jsme na sebe jen zírali, to vzdal.
Něco si pro sebe zamumlal, otočil se a dal se na útěk. A právě v tu chvíli, když utíkal, jsem si toho všimla. V ruce se mu zaleskl nůž. Až v ten moment mi došlo, jak blízko jsem byla skutečnému nebezpečí. Až v ten moment mi začalo bušit srdce a do těla se mi vlil adrenalin.
Vedle mě na zastávce stála ještě jedna paní, která celou tu scénu v tichosti sledovala. Když viděla, jak tam stojím, bledá jako stěna, přišla ke mně. „Takže vy jste se při přepadení bála nejvíc toho, že vás polechtá?“ zeptala se s naprosto vážnou tváří.
Když jsem slyšela ta slova, musela jsem se začít smát. Smála jsem se úlevou i absurditou celé situace. Ukázalo se, že můj obranný mechanismus v krizových situacích není boj ani útěk, ale sarkasmus. A tentokrát, shodou okolností, to zabralo lépe než jakýkoliv pepřový sprej. Ten zmatený lupič zřejmě usoudil, že jsem blázen, a raději utekl. A já jsem si odnesla nejen vtipnou historku, ale i ponaučení. Že někdy je ta nejlepší obrana prostě jen nečekaná a naprosto absurdní reakce.
