Článek
Je to ta nejvíc frustrující věc na světě. Mít v rukou odpověď na celoživotní trápení a vědět, že ji nikdy nebudu moct sdílet s těmi, kteří to trápení způsobili. Nejde to. Prostě to nejde.
Když jsem dospěla a začala se na své rodiče dívat jako na dospělé lidi, ne jen jako na mámu a tátu, s hrůzou jsem si uvědomila, jak jsou citově a vývojově pozadu. Ano, technicky vzato mi dali najíst a střechu nad hlavou. Ale to je všechno. Mezi tím nebylo nic. Jen prázdno.
Oni neumí komunikovat. Nikdy se nad ničím nezamýšlí do hloubky. Nikdy se neptají „proč?“. Prostě přijímají věci tak, jak jsou, a nechají je být. Jejich svět je plochý, bez jakékoliv snahy o sebereflexi. Když jsem jako malá kvůli něčemu brečela, jejich jediná rada byla: „Už se stalo, tak se v tom nepitvej. Život jde dál.“
Teď, když jsem konečně pojmenovala tu bolest, kterou v sobě nosím, se logicky chovám jinak. Jsem odtažitější. A oni to samozřejmě cítí a tlačí na mě. „Co se děje, Jani? Proč tak málo voláš?“ Chtějí vědět, proč. A já vím, že ten rozhovor dřív nebo později přijde.
Už teď si ho v hlavě přehrávám. Vidím sama sebe, jak se jim snažím vysvětlit koncept emočního zanedbávání. Vidím jejich nechápavé pohledy. Vidím, jak se zmatek v jejich očích mění v obranný hněv. A pak slyším ta slova: „Jsi nevděčná. Vymýšlíš si. My jsme ti dali všechno!“
V jejich jednoduchém příběhu jsou oni ti dobří, obětaví rodiče. A já budu ta zlá, nevděčná dcera, která si vymýšlí problémy. Nedokážou ani na vteřinu připustit, že by mohli udělat chybu, protože v jejich světě koncept takové chyby neexistuje.
Je to tak zoufalé, že mě někdy napadne naprosto šílená myšlenka. Že jediný způsob, jak by pochopili hloubku toho zranění, by byla nějaká skutečná tragédie. Kdybych si kvůli tomu vzala život. Ale já nechci umřít. Já chci jen být volná. Chci, aby mě konečně pochopili, i když vím, že je to nemožné.
A tak jsem tu, zaseknutá. Unavená z toho, že budu navždy nepochopená jen proto, že ONI nejsou schopni věci pochopit. Potřebuju nějaké potvrzení, nějakou validaci, že to, co cítím, je skutečné. Ale od nich, od toho jediného zdroje, od kterého bych to potřebovala nejvíc, to nikdy nedostanu.
Je to jako křičet na zeď. Jako snažit se naučit psa kvantovou fyziku. Jako vysvětlovat barvy slepému. Marné, vyčerpávající a nekonečné. A dokud budou naživu, budu jejich nepochopenou dcerou. A to je pocit, který mě pomalu ale jistě zabíjí.
Cítíte se i vy nepochopeni těmi nejbližšími? Pokud potřebujete, aby někdo konečně vyslechl a uznal vaši pravdu, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz.
