Článek
S mým snoubencem se v létě budeme brát. Původně jsme se rozhodli pro velmi neformální svatbu na radnici a potom jsme chtěli „utéct“ a užít si svatební cestu v zahraničí jen ve dvou. No, pro naše rodiče to bylo zdrcující a moje máma dostala záchvat a snažila se nás přemlouváním i nátlakem dotlačit ke svému. Sebrala jsem veškerou sílu a stála si za svým.
O pár měsíců později jsem ale změnila názor. Mám skvělý vztah se svou budoucí tchyní a chtěla jsem, aby nás mohla vidět se brát. Rozhodli jsme se tedy pozvat rodiče na víkend naší svatby na radnici. Naplánovali jsme nějaké focení a jednoduchou večeři a TO JE VŠECHNO.
Moje máma to samozřejmě vzala jako pozvánku k tomu, aby pro nás začala plánovat svatbu s luxusním dortem a extravagantní večeří. Prostě jsem nechala její plány plynout a nekomentovala je, místo toho jsem opakovala ty své. Zdá se, že to zatím funguje, kromě jedné věci: šatů.
Moje máma vždycky používala peníze jako nástroj citové manipulace. I když jsem byla dítě, utratila za něco své „poslední peníze“ a pak mi to NAVĚKY předhazovala. Mluvila o tom, jak je chudá a nemá na sobě nic bez díry kvůli mně a mým účtům za lékaře nebo věcem, které jsem „chtěla“. Říkala lidem na ulici, že si kvůli mně nemůže dovolit kadeřníka nebo zubaře.
Finančně jsem se od rodičů oddělila, jakmile jsem nastoupila na vysokou, a kvůli tomu mám spoustu dluhů. Už jsem nemohla snášet ty neustálé pocity viny, i kdyby to znamenalo pracovat na plný úvazek už v prváku. V mladém věku jsem o nic přestala žádat a dodnes mám obrovskou averzi k tomu, o cokoliv kohokoliv žádat nebo přijímat dárky.
Když jsem jí poprvé řekla o svatbě, prohlásila: „Nemám žádné peníze, ale šaty jsou MOJE!“ což znamenalo, že mi je koupí ona. Mluvila o tom zážitku a zjevně se těší na nakupování se mnou. Mně nakupování nevadí, ale nechci, aby se to celé točilo kolem oběti, kterou přinesla pro můj „zvláštní den“. Doslova bych to musela poslouchat do konce života – „Pamatuješ, jak jsem dala poslední haléře za tvoje šaty? Měsíc jsem pak jedla jen rýži a nemohla si dovolit léky, ale ty jsi vypadala tak krásně!“ Nechci se při každém pohledu na své svatební fotky zamýšlet nad tím, jaká je moje máma zatracená narcistka.
Začala jsem se tedy předběžně poohlížet po šatech online a našla jsem vzorové šaty ve slevě za 2500 Kč, zlevněné z 12 000 Kč! Objednala jsem je a dnes mají dorazit. Za předpokladu, že mi padnou a budou vypadat dobře, jsou to ty pravé.
A tady je ten problém: Moje máma přijíždí na návštěvu poprvé po roce a nakupování šatů je na prvním místě jejího seznamu.
Jsem tak ve stresu z toho, co říct. Vím, že jí musím říct, že už jsem si šaty koupila, ale nejraději bych lhala nebo se celé této situaci vyhnula. Každý, kdo se někdy setkal s narcisem, ví, jak to celé otočí proti mně, abych já byla ta špatná, a nafoukne to do obřích rozměrů.
Vím, že jí to musím říct, ale jaký je nejlepší způsob, jak k tomu přistoupit s co nejmenším výbuchem? Jak se za sebe postavit, aniž bych byla totální kráva? Věřím v to, že mám říkat svůj názor a dělat, co chci, jen se nechci potýkat s těmi následky.
Máte také komplikovaný vztah s rodiči? Bojujete s pocitem viny a snahou nastavit si hranice? Podělte se o své zkušenosti na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy pomůže vědět, že v tom nejste sami.
