Článek
Tento příběh mi včera vyprávěla moje kamarádka a já jsem se rozhodla se o něj s jejím svolením podělit. Je to dokonalá ukázka toho, jak někteří lidé vnímají rodinné vztahy jen jako jednosměrnou ulici.
Moje kamarádka Jana a její manžel si po letech šetření a života v malém panelákovém bytě konečně koupili svůj první dům. Byli v naprosté euforii. Po týdnech stěhování a vybalování konečně zveřejnila pár fotek na Facebooku – jen malou aktualizaci pro přátele a rodinu. Byla na nich ona s manželem a klíči, jejich útulný obývací pokoj a také malý, prázdný pokoj pro hosty s popiskem: „Konečně máme místo pro návštěvy!“
Netrvalo dlouho a v soukromých zprávách jí přistála zpráva od její sestřenice, kterou neviděla více než rok. Pamatovala si ji jen matně jako někoho, kdo se ozve vždy jen tehdy, když něco potřebuje.
Zpráva začala nevině: „Ahoj! Gratuluju k domu! Je nádherný!“ Ale hned další věta odhalila skutečný důvod, proč píše.
„Viděla jsem, že máte pokoj pro hosty… Byla by nějaká šance, že bych se tam mohla na pár týdnů, možná měsíců, nastěhovat? Přemýšlím, že bych se přestěhovala do Prahy, ale zatím nic nemám. Říkala jsem si, že bys mi mohla pomoct se startem.“
Jana byla zaskočená. Slušně se zeptala, jaké má plány, jestli má nějakou práci. Odpověď byla neurčitá. Jana tedy, i když v šoku z té přímočarosti, odpověděla velmi zdvořile. Napsala jí, že se necítí dobře na to, aby u nich někdo bydlel dlouhodobě, zvláště když nemají žádný jasný časový plán a sami se v novém domě teprve zabydlují.
A pak přišla odpověď, která Janě vyrazila dech. Nebyla to jedna zpráva, ale série útočných, pasivně-agresivních výčitek.
„Aha. Takže takhle funguje rodina.“
„To se máš, že máš celý dům a pokoj navíc jen tak pro nic za nic, zatímco jiní se snaží postavit na vlastní nohy.“
„Jsi neuvěřitelně bezohledná a sobecká. Myslela jsem, že jsme rodina, ale zjevně ti záleží víc na prázdném pokoji než na mně.“
A aby tomu nasadila korunu, dodala: „A to bych po sobě uklízela. Ani bych nečekala, že bys mi vařila nebo tak něco.“
Ta představa, že by její přítomnost byla vlastně velkorysá nabídka, byla vrcholem drzosti. Jana byla tak ohromená tou manipulací, že už ani neodpověděla. Nemělo to smysl. Hádka s takovým člověkem se nedá vyhrát.
O pár dní později jen na svůj profil napsala obecný status: „Je vtipné, jak se někteří lidé chovají jako rodina jen tehdy, když se jim to hodí.“
Vím, že ji to mrzí. Ztratila iluze o další části své rodiny. Ale také vím, že udělala správnou věc. Mít pokoj pro hosty neznamená, že se z vás automaticky stává bezplatný hotel pro příbuzné, kteří se ozvou, jen když něco potřebují. Její nový dům je její útočiště a má plné právo si rozhodnout, koho do něj pustí.
