Článek
S manželem Tomášem jsme spolu pět let a náš vztah byl vždycky fajn. Jenže v posledních dvou týdnech to mezi námi v ložnici nějak vázlo. Začalo to nevinně – pár dní po sobě jsem neměla náladu, on ano, a z toho se vyklubal takový ten trapný odstup, kdy se ani jeden neodvažuje začít, aby nebyl znovu odmítnut.
Dneska večer jsem si řekla dost. Oba jsme pracovali z domova, atmosféra v našem bytě v Letňanech byla hustá jako mlha. Rozhodla jsem se převzít iniciativu a trochu to okořenit.
Počkala jsem, až bude končit svůj poslední pracovní videohovor. Potichu jsem se vplížila do ložnice a oblékla si své nejlepší krajkové prádélko. Takové to, o kterém vím, že se mu vždycky líbilo.
Lehla jsem si na pohovku v obýváku a čekala. Byla jsem nervózní a natěšená zároveň. Abych se trochu uvolnila, začala jsem se lehce dotýkat. V tu chvíli se otevřely dveře od pracovny.
Tomáš vyšel ven. Jeho pohled sjel na mě, ležící na gauči. Čekala jsem jiskru v oku, úsměv, cokoliv. Místo toho se mu ve tváři objevil výraz znechucení.
„Fuj, to je nechutný,“ procedil mezi zuby. „Dělej si to v ložnici nebo tak něco.“
Otočil se a odešel do kuchyně, jako by se nic nestalo.
Zůstala jsem ležet jako opařená. Vzduch mi zmrzl v plicích. Nechutný? Snažím se být spontánní a sexy a on mi řekne, že je to nechutný? Cítila jsem, jak mi do tváří stoupá horkost ponížení.
Bleskově jsem se zvedla, utekla do ložnice a natáhla na sebe první věc, co mi přišla pod ruku – jeho staré vytahané tričko a tepláky. Byla jsem zraněná a naštvaná zároveň.
Několik hodin jsme se míjeli v tichosti. Napětí v bytě by se dalo krájet. Věděla jsem, že to tak nemůžu nechat. Nakonec jsem sebrala odvahu a šla za ním.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala jsem se, hlas se mi třásl vztekem.
Podíval se na mě unaveně. „Promiň za to slovo, ‚nechutný‘ bylo přehnaný,“ řekl. „Ale Jano…“
A pak to spustil.
Řekl, že má pocit, že je to vždycky on, kdo se snaží, kdo iniciuje sex, a já jsem ta, která ho neustále odmítá. Že má pocit, jako by o něj už nestála.
„Když jsem přestal zkoušet po těch pár dnech, co jsi řekla ne, trvalo ti dva týdny, než sis vůbec všimla, že se něco děje. To mi jen potvrdilo, že ti to je vlastně jedno,“ řekl a díval se mi přímo do očí.
Byla jsem v šoku. Tohle jsem vůbec netušila.
„A dneska… když jsem tě viděl, první, co mě napadlo, bylo, že se soustředíš na sebe a že nechceš být rušená. A hned potom přišel vztek, že po dvou týdnech ticha jsi se ani neobtěžovala vytvořit nějakou atmosféru, prostě sis šla rovnou na věc bez ohledu na mě.“
To slovo, které mě tak ponížilo, prý bylo jen neohrabaným vyjádřením všech těch pocitů, které se v něm za poslední týdny nahromadily.
Seděli jsme proti sobě a já poprvé viděla celou situaci i z jeho strany. Viděla jsem jeho zranění, jeho pocit odmítnutí. A styděla jsem se.
Nakonec jsme se dohodli na příměří. Slíbila jsem, že se budu víc snažit, aby se cítil žádaný, a že ho budu víc svádět a „namlouvat si ho“. On zase slíbil, že si nebude brát osobně, když zrovna nebudu mít náladu.
Ten večer se náš vztah málem rozbil. Ale možná, že právě tahle ošklivá a bolestivá hádka byla přesně to, co jsme potřebovali, abychom si konečně rozuměli.
Komunikace ve vztahu je někdy oříšek, zvlášť co se intimity týče. Máte příběh o nedorozumění, které vám nakonec pomohlo lépe pochopit partnera? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz.
