Článek
Moje matka je mistryně v jedné speciální disciplíně: v nevyslovených pravidlech. Celý život jsem se snažila číst její myšlenky a plnit její tajná přání, o kterých nikdy nemluvila. Vždycky jsem věděla, že jsem udělala chybu, až když mě potrestala tichem nebo citovým vydíráním. A přesně jedna taková situace mě před lety donutila k tiché pomstě, na kterou jsem dodnes pyšná.
Před pár lety jsem měla období, kdy jsem byla neustále v práci. Dělala jsem přesčasy, pracovala o víkendech a sotva jsem stíhala spát. Zrovna v té době měla moje matka v květnu narozeniny a hned nato byl Den matek. Věděla jsem, že se za ní nedostanu, a pravděpodobně jsem neměla ani sílu na dlouhý telefonát. Přesto jsem si dala záležet.
Vybrala jsem jí krásné dárky, které jsem jí poslala poštou. Napsala jsem jí dojemná přání k narozeninám i ke Dni matek. V den jejích narozenin i na Den matek jsem jí poslala dlouhé, milující esemesky. A dokonce jsem jí na Facebook napsala hezký vzkaz s naší společnou fotkou. Myslela jsem si, že jsem udělala všechno, co jsem mohla, abych jí ukázala, že na ni myslím.
Ale od ní nepřišla žádná reakce. Vůbec nic. Ani jedno „děkuji“. Ani zpráva, jestli jí dárky vůbec dorazily. Vůbec nic. Byla jsem příliš unavená a zvyklá na její chování, abych se jí doprošovala o pozornost. A tak jsem to nechala být. Měsíce plynuly v tichu.
Až v prosinci, tedy o sedm měsíců později, se to celé provalilo. Měla jsem v životě jednu důležitou událost a svěřila jsem se jí s tím. Očekávala jsem podporu. Místo toho úplně ignorovala, co jsem jí říkala. Když jsem se naštvala, že mě neposlouchá, otočila celou konverzaci proti mně.
A tehdy jsem se dozvěděla, že jí mé dárky a přání z května dorazily. Ale prý se na mě strašně zlobila. „To sis opravdu myslela, že mi uděláš radost nějakým dárkem?“ řekla mi vyčítavě. „Ani ses neobtěžovala mi zavolat na mé narozeniny nebo na Den matek. Promiň, ale nějaké zprávy a přání na Facebooku se prostě nepočítají!“
Zůstala jsem na ni jen zírat. Takže tohle bylo to nevyslovené pravidlo. Dárky, přání, zprávy, to všechno je bezcenné. Jediné, co se počítá, je telefonát. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. „Dobře,“ řekla jsem si. „Chceš jen telefonáty? Tak je budeš mít.“
A tak začal můj rok poslušnosti. Na Vánoce jsem jí nezavolala žádný dárek. Jen jsem jí na Štědrý den zavolala a popřála hezké svátky. Hovor trval asi dvě minuty. Pak přišly její narozeniny. Znovu jsem jí jen zavolala a popřála všechno nejlepší. Žádný dárek, žádné přání. Na Den matek se scénář opakoval. Krátký, povinný telefonát.
Dělala jsem přesně to, co po mně chtěla. Dávala jsem jí najevo, že na ni myslím, a to tím jediným způsobem, který ona považovala za platný. A čekala jsem, co se stane. Netrvalo to dlouho.
Asi po roce tohoto mého nového systému mi zavolala moje sestra. Byla vždycky mluvčím a poslem špatných zpráv od naší matky. „Jani,“ začala opatrně. „Mluvila jsem s mámou. Ona je hrozně smutná.“
„A proč?“ zeptala jsem se s předstíranou nevinností. „Vždyť jí přece na každý svátek volám, přesně jak si přála.“ Sestra si povzdechla. „No právě. Ale ona si myslí, že ji už nemáš ráda, protože jí neposíláš žádné dárky.“
Vybuchla jsem smíchy. Ta ironie byla dokonalá. Takže když jí posílám dárky a nevolám, je to špatně. A když jí volám a neposílám dárky, je to taky špatně. Pochopila jsem, že v její hře se prostě nedá vyhrát. Ať udělám cokoliv, vždycky si najde důvod, aby byla oběť a já ta špatná.
Bohužel, v té době jsem ještě nebyla tak silná jako dnes. Nechala jsem se sestrou zmanipulovat a svou tichou pomstu jsem ukončila. Dnes už s rodinou nejsem v kontaktu. Ale na tenhle rok vzpomínám s hrdostí. Byl to první okamžik v mém životě, kdy jsem použila matčinu vlastní zvrácenou logiku proti ní. A i když to bylo jen na chvíli, ten pocit vítězství byl k nezaplacení.
