Článek
Dnešní ráno bylo peklo. Probudila jsem se s ďábelskými křečemi v břiše – vražedná kombinace mých dnů a včerejšího extra pálivého guláše, který si v mých střevech evidentně uspořádal technoparty. Než jsem vyrazila do práce, byla jsem na záchodě asi třikrát, ale pak se to trochu uklidnilo. Spolkla jsem prášek, zatnula zuby a vyrazila.
Pracuju u Vězeňské služby a mým úkolem je eskortovat vězně na různá místa, včetně soudů. A právě u soudu se to dneska všechno sesypalo.
Měla jsem doprovodit jednu obžalovanou k místu pro svědky a stát vedle ní. Všechno probíhalo jako obvykle, ale moje břicho se znovu ozvalo. A tentokrát s plnou parádou. Snažila jsem se ze všech sil zadržet pšouk, o kterém jsem věděla, že se nezadržitelně dere na svobodu. Ale už to nešlo dál.
Tak jsem ho potichoučku pustila. Nenápadně. Úlevně jsem si v duchu poplácala po zádech, že jsem to zvládla a nikdo si ničeho nevšiml.
To jsem si myslela asi tři vteřiny.
Než obžalovaná vedle mě začala kašlat, dávit se a křičet: „Co to je za smrad?!“
Okamžitě mi došlo, co musí být příčinou, ale nemohla jsem přiznat zodpovědnost za tak ohavný, shnilý puch. Tak jsem rychle nasadila znechucený výraz, začala krčit nos a taky se naoko dávit.
Soudní zapisovatelka, která seděla nedaleko, se přiblížila, aby zjistila, co se děje. V tu chvíli se nadechla, zbledla a začala se dávit tak urputně, že musela rychle strčit hlavu do odpadkového koše.
V soudní síni začínal narůstat chaos. Šum, kašlání a tlumené nadávky. Přesně to, co nechcete zažívat před přísným okresním soudcem.
Ten rychle zavelel, ať odvedu obžalovanou zpátky na lavici. „To bude nejspíš potrubí! Kanalizace!“ prohlásil autoritativně.
Následně přerušil celé jednání a nechal zavolat údržbáře, aby zkontrolovali všechny trubky. Jestli někde není nějaká prasklina, únik, COKOLI, co by mohlo způsobit ten pekelný odér.
Obžalovaná měla stále slzy v očích, já jsem předstírala, že se mi zvedá žaludek, a zapisovatelka vedle sebe měla kyblík a usrkávala vodu.
Soudní jednání bylo přerušeno na víc než hodinu, zatímco parta zmatených údržbářů prohledávala síň a hledala zdroj zápachu.
Netušili, že skutečný zdroj sedí o patro níž v celách v suterénu, se sklopenou hlavou se stydí a svým kolegům z eskorty barvitě líčí historku o té „prasklé stoupačce“ nahoře.
Zažili jste někdy trapas takového kalibru, že jste si přáli být neviditelní? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a podělte se. Slíbuju, že se nebudu smát. Moc.
