Článek
Už několik let pracuji ve velkém supermarketu. Za tu dobu jsme se s kolegy stali skoro jako rodina. Vždycky jsme si navzájem pomáhali. Když měl někdo malé děti a potřeboval odejít dříve, ostatní za něj zabrali. Když byl někdo nemocný, rozdělili jsme si jeho práci. Byli jsme skvělá parta. A právě proto jsem si myslela, že zvládneme i můj zdravotní problém. Před časem jsem si totiž v práci ošklivě poranila záda. Mám vyhřezlé ploténky a neustálé bolesti.
S papírem od doktora jsem mohla dělat jen lehčí práce. Problém mi dělalo hlavně dlouhé stání na jednom místě. Chůze, sezení, pohyb, to všechno bylo v pořádku. Ale stát několik hodin u samoobslužné pokladny pro mě bylo peklo. Moji kolegové to naprosto chápali. Když jsem měla dobrý den a záda moc nebolela, klidně jsem šla vybalovat zboží nebo pracovat do skladu. Když jsem měla špatný den, seděla jsem na kase nebo dělala jiné práce v sedě. Vždycky jsme se nějak domluvili.
Bohužel, v každém kolektivu se najde jedna osoba, která kazí partu. U nás to byla Milena. Byla to závistivá a zahořklá žena, která nesnesla, že by měl někdo nějaké úlevy. Neustále si na mě stěžovala, že se jen tak flákám a že je nespravedlivé, že ona musí stát u pokladny a já ne. Bylo jí úplně jedno, že mám bolesti a papír od doktora. Podle ní jsem si jen vymýšlela.
Její neustálé stížnosti se nakonec donesly až k vedení. A jeden z našich nižších manažerů, který se chtěl zřejmě zalíbit a ukázat, jaký je drsňák, se rozhodl jednat. V neděli večer nám všem do pracovní skupiny na WhatsAppu poslal zprávu. Bylo jasné, že je mířená hlavně na mě.
Psalo se v ní: „Od zítřka se ruší veškeré výmluvy na to, že vás bolí tohle nebo támhleto. Pokud nebudete mít lékařskou zprávu, která vám výslovně zakazuje konkrétní úkol, nemůžete ho odmítnout.“ Zůstala jsem na tu zprávu jen zírat. Byla jsem naštvaná a ponížená. Naštěstí jsem měla v pondělí odpolední směnu, takže jsem měla alespoň pár hodin na to, abych něco udělala.
V pondělí v osm ráno jsem začala obvolávat svou doktorku. V dnešní době je skoro zázrak se k lékaři vůbec dovolat, natož sehnat termín. Ale já jsem měla neuvěřitelné štěstí. Sestřička mi řekla, že mají zrovna jedno volné okénko na telefonickou konzultaci. Spojila mě s paní doktorkou a já jsem jí celou situaci vysvětlila.
Když moje doktorka slyšela, co se v práci děje, byla naprosto rozzuřená. Ne na mě, ale na mého zaměstnavatele. „To je neuvěřitelné,“ řekla mi do telefonu. „Zpochybňovat lékařský posudek a šikanovat zaměstnance s chronickým zraněním, to je vrchol.“ Řekla mi, ať počkám, že mi okamžitě pošle emailem upravenou a mnohem podrobnější zprávu pro zaměstnavatele.
O pár minut později mi v emailu přistál nový „papír od doktora“. Když jsem si ho četla, musela jsem se smát. Moje naštvaná doktorka se s tím vůbec nemazala. Byla to třístránková zpráva, která mi na další tři měsíce výslovně zakazovala jakékoliv zvedání, tahání, dlouhé stání a jakoukoliv namáhavou činnost. A navíc mi nařizovala časté a pravidelné přestávky. V podstatě mi zakázala všechny ty užitečné práce, které jsem dělala, když jsem měla dobrý den.
Odpoledne jsem s veselou náladou nakráčela do práce. Podala jsem tu novou zprávu vedoucímu směny. Ten si ji přečetl, oči se mu rozšířily, a pak vybuchl smíchy. „Tohle je geniální,“ řekl a plácal se do kolen. „Tak oni chtěli papír, tak tady ho mají.“
Když se o mé nové, mnohem přísnější zprávě dozvěděla Milena, prý dostala záchvat vzteku. Její plán se jí vrátil jako bumerang. Chtěla mě donutit, abych dělala víc, ale místo toho dosáhla toho, že teď budu dělat mnohem méně. Šla si stěžovat k oblastnímu manažerovi, ale ten její stížnost smetl ze stolu.
Pak prý vyhrožovala, že půjde na personální a bude si stěžovat i na jeho nečinnost. A tehdy jí manažer řekl, že pokud v tom bude pokračovat, bude to považováno za šikanu a diskriminaci osoby se zdravotním postižením. Tím ji konečně umlčel.
A tak teď trávím své směny těmi nejjednoduššími úkoly, většinou v sedě, a každou hodinu si dělám přestávku, přesně tak, jak mi nařídila paní doktorka. Moji kolegové z toho mají legraci, Milena prská vzteky a já mám konečně klid. Někdy, když lidi chtějí pravidla a papíry, je nejlepší jim je prostě dát. I když výsledek není takový, jaký si představovali.
